Na začátku června jsme se s kluky rozhodli vyrazit na další dobrodružství. Tentokrát jsme si za cíl zvolili Alpy – konkrétně pak ty v Rakousku a Itálii. Posádka je velmi tradiční… Já, Erik, Karel a Hovy.
V pátek po poledni se scházíme na Hájích, kde nabereme Hovyho a uděláme potřebné antigenní testy. Ještě chvilka nervozity, zda budou negativní a pak už nic nebrání našemu týdennímu výletu do hor. Jedeme autem a první destinací je slavné lyžařské středisko Zell am See v Rakousku. Cesta ubíhá rychle, pouštíme si naše oblíbené hitovky v podobě Pala Habery a jemu podobných. Na dálnici si klasicky dáme jedno rychlé občerstvení a pak už se cesta zvedne a my vjedeme do Alp. S přicházející tmou dorazíme na místo, obhlídneme terén a pak už si vychutnáváme první doutníčky a pivka na balkóně. Lehce popijeme a jdeme spát, jsme dost unavení z cesty a zítra nás čeká dlouhý den.
Den první
Po probuzení a ranní hygieně sjíždíme s Karlem a Hovym dolů k jezeru a dáváme si kratší výběh kolem této krásné vodní plochy. Fotíme se a užíváme si začínající dovolenou. Poté nasedáme do auta a vyrážíme do vesničky Krimml, která je východiskem pro trasu ke Krimmelským vodopádům. Ty patří mezi nejkrásnější a největší v celých Alpách. Dorazíme vcelku brzo a jsme tu jako jedni z prvních. Přesně tak, jak to máme rádi… Bez davů. A tak v klidu stoupáme po stezkách a schůdcích do prudkého kopce a co chvíli se nám naskýtá krásná vyhlídka na vodopády. A podívaná je to opravdu úchvatná. Jsme nadšení. Nahoře se neotočíme s ostatními a jdeme dál rozlehlým údolím až k horské chatě, kde si dáme polívku. Poté se vrátíme stejnou cestou zpět. Ještě nás při cestě zpátky zaujme pán, který prudké pasáže schází pozadu. Asi má problémy s koleny, ale ještě jsem to nikdy neviděl a musím uznat, že je v tomto typu chůze docela obratný a zkušený. Asi to nedělá poprvé. Vracíme se k večeru a máme v plánu první větší párty. A vše dopadne tak, jak má. Tančíme, hrajeme si svoje hity a dokonce tvoříme mini moshpit. Dokážeme si vystačit i ve čtyřech. Kdyby nás viděl někdo z venku, asi by si klepal na čelo, ale to je fuk… Hlavně, že byla sranda.
Den druhý
Kocovina není dobrá věc a s věkem je to horší a horší. Trpím a ještě k tomu najdu nemilé překvápko vedle postele. Zatímco si umývám věci, tak se kluci balí a po hodince naskáčeme opět všichni do auta. Tentokrát řídí Hovy, já nemám šanci být k této činnosti připuštěn. Naštěstí je to však jen pár kilometrů dolů do města. Tam přesedáme k našim dnešním instruktorům. Jedeme totiž na canyoning. Hodina cesty uběhne jakoby nic a já jsem rád, že se nepozvracím. No a pak už následuje dobrodružná aktivita, kterou jsme ani jeden z nás nikdy nezkusili a moc nevíme, co nás čeká. Je mi ale jasné, že dnes bude adrenalinu dostatek. Obzvlášť, když jsem nikdy neskočil do vody z více než 1 metru. Tady nás mají čekat 3-9 metrové skoky. První rozehřívací je ten 3 metry vysoký a už to mi docela stačí. Alkohol ze mě vyprchá s prvním dopadem na vodní hladinu. Překonávám sám sebe a jsem rád, že žiju a že jsem konečně střízlivý. Skoky se stupňují, adrenalin stoupá a já křičím stále víc a víc. Pan instruktor nám vysvětlil, jak přesně se to má dělat. Já to dělám hrůzostrašně a můj styl se vůbec nepodobá tomu, co nám nahoře vyprávěl. Postupně jdeme korytem dolů a já jsem docela rád, že už to končí. Nahoru už je to většinou suchou nohou. Kluci si ale ještě párkrát skočí. Jde vidět, že jim voda dělá daleko líp než mě. Po hodině jsme zpátky v Zell am See a máme ještě dostatek času. Od ubytování si vyšlápneme na horskou chajdu, kde si dáme večeři a potkáme číšníka z Chorvatska, který se oženil s Češkou a chvíli pracoval v hotelu v Rožnově pod Radhoštěm. Svět je malý. Večer následuje zasloužený doutník, pivo a pak spánek.
Den třetí
Ráno odevzdáme klíče paní majitelce a míříme dál směrem na jih. Další destinací jsou Dolomity. Po několika hodinách cesty dorazíme do Cortiny d’Ampezzo. Projdeme si městečko a pokračujeme dál klikatou cestičkou do výchozího bodu našeho treku. Zaparkuji auto, rychle se sbalíme a pak už se dáváme do prudkého stoupání po asfaltu. Za chvíli se naše cesta stočí na úzkou pěšinku a my pokračujeme pod mohutnými štíty Dolomit. Slunce se pomalu šine k obzoru a takzvaná golden hour nám v tomto prostředí vybarvuje okolí do neuvěřitelných krás. Kocháme se a docházíme k říčce, kterou musíme přebrodit. Už máme zkušenosti z Gruzie a tak nám to netrvá dlouho a jsme na druhém břehu. Pokračujeme dál do kopce a už se začínají objevovat první sněhová pole. Jsou docela monstrózní. Odhaduji, že jsou to pozůstatky po letošních lavinách. Překračujeme je bez problému, ale přicházející tma nám dává signál, že bychom si měli najít místo ke spaní. Nikde nic, začínám být trochu nervózní. Nahoře už to nepůjde, tam už to bude jen sníh a led. Pak se ale objeví první a poslední rovná plocha, která je jako stvořená k táboření. Rozděláme tábor, dáme si levné víno a jdeme spát. Lehnu si a po pěti minutách mi na hlavu dopadnou první kapky…
Den čtvrtý
Stan ani přístřešek nemáme. Dle předpovědi se zdálo, že bychom z toho mohli vyváznout v suchu, ale hory jsou nevyzpytatelné. Celou noc poprchá… Není to žádný slejvák, ale je to dost otravný deštíček, který na nás neustále doráží. Chvíli přestane, aby pak zase s velkolepostí mohl začít a ukázat nám, kdo je tady pán. Před pátou hodinou ranní už to s Karlem nevydržíme, vzbudíme kluky a vyrazíme nahoru. Byl to fajn nápad, za chvíli začne svítat a budeme nahoře brzy. Po pár kilometrech jdeme již jen sněhem, který je stále hlubší. Na horní planině je ještě dobrý metr sněhu, to bych takto začátkem června nečekal, ale jsem za to rád. Nejsou tady totiž žádní jiní turisti. Při východu slunce se nám naskytne úžasný pohled na majestátní Tre Cime. Ono je teda skoro zataženo a tři slavné vrcholky slunce osvěcuje jen velmi letmo skrze mraky. Stejně je to ale velkolepá podívaná, jedna z nejlepších v životě. Toto místo má úžasné genius loci. Boříme se sněhem a v šikmých pasážích se snažíme (bez maček) nesjet do údolí. Při tom všem se stále kocháme těmi vrcholky, které pomalu obcházíme. Po dalších kilometrech dorazíme na zavřenou chatu a pak do sedla, ze kterého se spouštíme po klikaté cestě směrem dolů k našemu autu. Déšť v noci byl nepříjemný, ale samotný trek a všechny krásy okolo mi to totálně vynahradily. Jsme unavení, ale spokojení. Nasedáme do auta a míříme směr Lago di Ledro. Cesta je to nekonečná, ale po několika hodinách na dálnici konečně dorazíme ke Gardě a následně i k Ledru, kde si vyzvedneme klíčky od našeho druhého ubytování. Následujeme paní majitelku po spletitých cestičkách až k našemu apartmánu. Ten se nachází v klidné části uprostřed rozlehlého údolí a jsme v něm úplně sami. Je to tedy soustava ubytovacích jednotek, ke které náleží obří zahrada se spoustou altánků, ping-pongovým stolem a hlavně bazénem s výhledem na okolní hory. To vše máme nyní jen pro sebe. Jedním slovem pohádka. Na tak hezkém ubytování jsem asi ještě nikdy nebyl. Taky pořádně „krmím“ instagram (jak říkáme s Karlem) a spousta lidí mi na moje stories reaguje a dožadují se adresy ubytování, aby tam v létě mohli také přijet. Žel se později dozvídám, že se tam snad nikdo z mých přátel kvůli vytíženosti nedostal. Tak snad někdy příště.
Den pátý
Dnes je program vcelku jasný, jdeme totiž na kola. Každý z nás měl za úkol zařídit některou aktivitu. Já jsem vymýšlel túry, Erik canyoning, Hovy ferraty a Karel právě dnešní trasu pro kola. Dole v městečku si půjčujeme naše kola a vyrážíme do hor, našim cílem je Monte Tremalzo. To je považováno za jakousi Mekku horské cyklistiky. Žel, hned v úvodní pasáži špatně odbočíme a dost dlouho tlačíme naše stroje před sebou. Když zjistíme onu chybku, jsme už dost daleko a tak pokračujeme stejným způsobem dál. Na správnou trasu se napojíme až kousek pod vrcholem a konečně si užijeme kousek stoupání v sedle. Bylo to sice náročnější trasou, ale byla sranda pozorovat naše výrazy na začátku, když jsme ještě nevěděli, že jsme špatně zatočili. Snažili jsme se ze všech sil udržet v sedle a nedát najevo slabost. Kolo se pod námi zmítalo jako splašený oř, občas jsem šel skoro do kotoulu vzad. Nahoře v chatě si dáme pivo a kávu, abychom pak ještě museli nabrat další výškové metry až do průsmyku a dlouhého tunelu. Pak na nás čekal už jen sladký sjezd. Ten byl zatraceně dlouhý a dole jsem skoro necítil ruce. Některé pasáže byly neuvěřitelně prudké a Karel v té poslední odpálil brzdy, které začaly skučet a hlavně smrdět. Jeho kolo se stalo téměř neovladatelným strojem. Naštěstí nás čekal už jen krátký kopec nahoru a pak dlouhá rovinka kolem jezera zpět k půjčovně. Bohužel většina tohoto úseku byla doprovázena silným deštěm. Při odevzdávání kol jsme si docela oddechli a šli honem na zasloužené pivko. Byla to dřina, ale máme spoustu zážitků, které se budou dobře vyprávět u ohně.
Den šestý
Dnes máme v plánu odpočinkový den, který je při těch všech náročných aktivitách už dost potřeba. Ráno si užijeme relax v bazénu na zahradě. Pak už vyrážíme do Verony, města Romea a Julie. Po hodince a půl na dálnici jsme v centru a dáváme si pizzu (možná nejlepší v životě) před známým římským amfiteátrem. Projdeme si krásné uličky a nahlédneme pod onen slavný balkón. Shodneme se, že je to typická past na turisty a pokračujeme rychle dál přes řeku, kde si vyšlápneme na vyhlídku. Z té je krásně vidět celé město. Následuje kafé a přesun k autu. Vracíme se zpět na ubytování, pak večeříme a popíjíme. U „obíhačky“ si Erik škaredě poraní koleno a zábava je přerušena. Po chvíli to naštěstí nevypadá tak fatálně, ale zítřejší aktivita na ferratách nepřipadá v úvahu. Hledáme náhradní program a u toho opět hrajeme karetní hry.
Den sedmý
Ráno jsme si s Karlem vymysleli výběh do okolních kopců. Na konci se pak chceme setkat s kluky a dát si oběd. Hned od začátku je to zprudka nahoru, potřebujeme se dostat nad 2 000 m n. m. A podobný trend pokračuje i dál. Zastaví nás až zarostená stezka a nemožnost průchodu. Pouštíme se po louce kolmo vzhůru, tady už to s během nemá nic společného a my vyloženě lezeme do krpálu nad námi. Po pár falešných vrcholech se konečně dostáváme na hřebenovku. Kdybych někomu vysvětloval, co je hřebenovka, vzal bych ho sem. Nádherná vzdušná trasa linoucí se kolem uzavřeného údolí. Využijeme její část a užíváme si krásných výhledů. Jedna z top destinací, kterou jsem kdy běžel. Skvělý zážitek, ale kluci už čekají dole v hospodě a nám taky pořádně vyhládlo. Proto z kopce spěcháme a za necelou hodinku se setkáváme s ostatníma a ihned objednáváme dobré jídlo. U piva domluvíme odpolední přejezd k jezeru a půjčení kajaků. Plavíme se po jezeře a je to super zážitek, docela záběr na ruky. Na druhém břehu si dáme pivo a vracíme se zpět. Večer je pak v klasickém duchu. Nějaké to pivo a klábosení o dni uplynulém.
Den osmý
Vstáváme, balíme, dnes odjíždíme zpět do ČR. Před tím však ještě jeden epický zážitek. Jdeme na paragliding. A rovnou na Monte Baldo nad Lago di Garda. Pro paraglidisty jedno z nejvyhlášenějších míst v Evropě. Z více než 2 000 m n. m. až do 65 m n. m. Půlhodinový let, při kterém člověk sklesá dva výškové kilometry. Moc se na to těšíme a letíme nadvakrát. Je super, že Erika koleno nahoru pustí a o let nepřijde. Nejprve letím já s Hovym a pak Erik s Karlem. No a zážitek je to nepopsatelný… Lítáme si s dravými ptáky a páni instruktoři dělají ve vzduchu s paraglidingovým křídlem občas zajímavé věci. Třeba nás v jedné fázi nad jezerem pošlou do úplné horizontály a točíme se kolem své osy. Několik obrátek pomůže k tomu, že se dostaneme o spoustu výškových metrů níž. Žaludek dostává pořádně zabrat. Jindy naopak využijí příznivého větru u skal a my se dostaneme zase o pár metrů výš. Hlavní je, že se všichni setkáme v pořádku na přistávací ploše.
Pak už je ale čas vyrazit, nasedáme do auta a řítíme se zpět směr Praha.
Byl to nezapomenutelný týden, kdy každý den byla v plánu jiná aktivita. Zkusili jsme nové věci jako canyoning a paragliding. Prošli si jednu ikonickou túru okolo Tre Cime. Viděli jsme obří vodopády, plavili se na kajaku po jezeře a zaběhali si v horách. Vyrazili jsme na kola do legendárního stoupání na Monte Tremalzo. Vydali jsme se na pizzu do typického italského města. Odjíždíme unavení fyzicky, ale odpočatí psychicky.
Další fotky:
