Psáno s odstupem měsíce a půl.
Budu lepší než kluci, říkal jsem si. Poslední měsíc před B7 jsem se soustředil hlavně na to, abych byl rychlejší než ostatní z naší party. To, že jsme si dali s Karlem a Grišou cíl pod 20 hodin bylo vlastně až na vedlejší koleji. Já chtěl být hlavně nejrychlejší. Vždyť přece běhám nejvíc a trénuju. No jo, ale já než jsem začal běhat, tak jsem deset let stagnoval a jen se tak poflakoval. Zato kluci jsou rození sportovci, Karlos hokejista od mala a Griša sportovec tělem i duší. Mají to prostě v sobě a já to musím dohánět tréninkem. A ten zas tak zázračný nebyl. Prostě jsem se přecenil a tvrdě narazil. Ale popořadě.
Je pátek a my zase přejíždíme celou republiku, abychom v pozdním večeru mohli vyrazit do jednoho z nejnáročnějších závodů na území ČR. Vše jde parádně, jsem vyspaný a těším se na start. Počasí je ideální a není se na co vymlouvat.
Start! Běžíme… Rychleji než bych chtěl. Cítím se skvěle a na prvním kopci jsem skoro v první stovce ze tří tisíc závodníků. To se samozřejmě dozvím až po závodě, ale cítím se prostě suprově. Kluky v kopci natřu, to je naše pravidlo… V kopci tomu dávám, ale pak ty seběhy. No, zatím vše ok. Ale při seběhu z třetího kopce se mi ozývá koleno, které jsem nezatejpoval. Je dost těžké se ptát proč. Sám to nevím. Prostě jsem se na to vykašlal. Bolí to a já ztrácím, Karlos je ve formě a předbíhá nás. Já se pak v dalších kopcích držím kolem Griši, který ale prožívá delší krizi a nevypadá úplně ok. Karel je tak 10 minut před náma. Když nad ránem při výstupu na Lysou míjím Grišu, zdá se mi, že to zabalí. Takto vypnutého jsem ho ještě neviděl… Myslel jsem si, že je robot. Není, ale krizi překoná. Všichni tři se potkáme v Ostravici a já jsem tak nějak rád, že se s kluky držím.
Vím, že musím být rychlý do kopce. Abych si udělal trošku náskok. To se povede a při výstupu na Smrk klukům utíkám a nahoře jsem o dobrých pět minut před nimi. Při sestupu mě však hned v prvních chvílích šíleně chytne koleno a já se psychicky zlomím. Úplně se na to vykašlu. Po chvíli mě předběhne Griša, pak Karel. Je to divné, amatérský závod, trápení na 100 km a já místo toho, abych byl rád, že se blíží konec, tak brečím. Chci nebrečet a běžet, ale nejde to, hrozně to bolí a já jsem uvnitř už zlomený. Vím, že bych v cíli byl tak dvě hodiny za kluky a moje psychika je na dně. Chtěl jsem jim konkurovat až do konce a být s nimi. Ukázat, že na to mám. Jenže to se neděje a já už vím, že to musím vzdát. Moje hlava když si něco usmyslí, tak ji nejde obelstít… Ani ibalginem. A hlava si už po pár metrech sestupu řekla, že na to kašle. A tak končím.
Blbě se to popisuje, ale kdo někdy sportoval, tak to určitě chápe. Jsou to závody, ve kterých o nic nejde, ale když se na to tak dlouho připravuješ a těšíš se, že ostatním i sobě dokážeš, že jsi na tom dobře, tak se to pak při prohře hodně těžko zkousává. Rodiče mě hodí do Frenštátu a já si jdu po jídle ještě odpočinout (a vybrečet se) do auta. Jsem rád, že jsem to zabalil a nešel přes bolest, ale ten smutek je velký a těžko se mi přes to přenáší. Je to obrovské zklamání. Navíc další šance je až za rok.
O to víc mě to mrzí kvůli tomu, že se do cíle přijedou podívat Klárka s Kristou. Teď budu vypadat, že jsem slabý. Nedá se nic dělat, musím se tomu postavit čelem a říct si, že jsem na to letos neměl. Holky po chvíli opravdu přijedou a já jsem rád, že si s nimi můžu povídat. Rád bych ještě takto jednou poděkoval, za tu podporu, kterou nám daly a za to, že je „náš svět“ vůbec zajímá. Musím říct, že jsem z toho byl dojatý. To přece není samozřejmost mít takto vnímavé a zajímající se kámoše. Udělalo mi to strašnou radost a přes nepovedený závod jsem dostal zprávu, že mám kolem sebe super lidi.
Ještě bych rád dodal, že Griša i Karel dokončí pod 20 hodin, což je velká pecka a já jsem rád, že jim k tomu můžu v cílové rovince gratulovat. I když je zajímavé, že v tu chvíli jsem od toho závodu už tak daleko, že se do té atmosféry a pocitů, které kluci mají, už prostě absolutně nedokážu dostat. Za několik dalších hodin dokončí naši kámoši Erik, Pavel a Dory. Těm patří taky obrovská gratulace, že to dali. Pro Pavla a Doryho to byla první B7 a všichni tři to zvládli parádně.
Tak třeba se mi to příští rok povede lépe.