Přijde mi, že se poslední dobou málo toulám. Sic jsem o toulání (konkrétně v Beskydech) asi před dvěma měsíci napsal jeden zápisek, stejně mám takový pocit, že to nebylo toulání stoprocentní a jen se mi líbilo mít to v nadpisu.
Jsem (jako většina mých vrstevníků) ovlivněn Instagramem. Mám tu platformu upřímně rád a myslím, že přidávání nejrůznějších fotek a vytváření si jakéhosi virtuálního alba je jednoduše super. Tím tuplem, když si mohu kdykoliv prohlížet alba ostatních známých i neznámých, kteří mě zajímají. Je mi jasné, že někteří účastníci této sociální sítě to přehánějí a že na Instagramu je vidět jen to hezké. S tím je samozřejmě spojené to, že se člověk může snadno dostat do deprese a v jednu chvíli sledovat životy ostatních víc než ten svůj. Ale to už je na každém, aby si zvolil tu správnou míru.
Každopádně si myslím, že mé toulání je trochu Instagramem ovlivněno. Touhu po lajcích jsem naštěstí ztratil tehdy, když mi byly (jako některým dalším uživatelům) skryty. Ale stejně rád přidám hezkou fotku a pak se dívám, komu se líbí a zda na ni někdo reaguje. A tady se dostávám k tomu jádru problému. Občas si výlet detailně naplánuju a pak tu trasu projdu příliš rychle. Ty nejhezčí místa si automaticky vyfotím a pak se třeba přistihnu, že jsem se u nich ani pořádně nezastavil a neužil si tu chvíli. Přistihnu se, že jsem rád, že mám v mobilu super fotky a už přemýšlím, která bude ta pravá pro „Instáč“. Druhá věc je, že mě samotné focení baví a pořízené fotky si zpětně vždy prohlédnu.
To však neznamená, že si neumím výlety jako celek užít. Myslím, že jsem docela vyznavač těch hezkých okamžiků a dokážu je řádně procítit. Jen občas jsou chvíle, které jsem popisoval výše a při těch se zapomenu toulat. A toulat se je to nejlepší, co znám. Když se člověk oprostí od všech problémů světa a od svého mobilu, začne přítomnost vnímat úplně jinak.
Dneska jsem byl na stezce Svatojánské proudy kousek za Prahou a na začátku výletu jsem vše prohlížel přes foťák v mobilu. Nutno dodat, že jsem byl ze stezky fakt nadšený. Přirozeně jsem to chtěl celé zdokumentovat. To mě ale vždy po nějaké době opustí (ač je stezka a okolí sebehezčí) a já začnu vnímat přírodu kolem sebe jinak, tak nějak víc. Najednou neslyším civilizaci a v tu chvíli se začínám opravdu toulat. Jen tak jdu a nepřemýšlím nad ničím. Rozhlížím se po lesích, vodě a kopcích nad ní. Tempo zpomaluje a já ho přestávám řešit. Je mi jedno, že ten autobus nestihnu a že fotku přidám až později. Procházím se a poslouchám klid.
Chci své výlety mít ještě víc takové, víc toulavé. Chci jet někam do hor a nedělat si zbytečně přesný plán. Jen si tak ráno začít a pak se celý den procházet a neřešit nic. To třeba při pečlivě plánovaných bězích, nebo při výletech do hor v zimě (kdy je málo času a chci něco stihnout) úplně nejde. Ale myslím, že na jaře a v létě to není problém. A já se chci ztrácet, trhat borůvky a nemít cíl. Toulat se.