Do Gruzie jsme chtěli už dlouhou dobu, slyšeli jsme o ní ze všech stran a v září 2019 se nám konečně povedlo najít vhodný termín a vyrazit. Dali jsme dohromady partu pěti lidí ve složení – já, Erik, Karel, Ondra a David. Celý
8-denní výlet jsme postavili hlavně na tom, že chceme projít známý trek v oblasti Svanetie. Plánování nám zabralo necelý měsíc, kdy jsme se postupně scházeli a řešili letenky, ubytování a detaily cesty. Gruzie se v posledních letech stala velmi oblíbenou destinací a spousta lidí říká, že tak ztratila na svém kouzlu. To je možná pravda a já už to nebudu moci nikdy posoudit, ale na druhou stranu je fajn, že informací a různých cestovních deníků je na internetu velká spousta a plánování není problém.
V druhé polovině září se konečně nachýlil náš odlet a my už týden s obavami sledovali nepříliš příznivou předpověď počasí, kdy by mělo hlavně na začátku našeho výletu sněžit už od nízkých nadmořských výšek a celkové úhrny srážek vypadají v předpovědi dost hrozivě. Měníme původní plán spát ve stanech a volíme pohodlnější ubytování u místních, které je zde velmi populární. Doba pokročila a i do těch nejzapadlejších vesnic v horách přišel internet a s ním i Booking. Vše tedy zařizujeme v posledním týdnu před odletem a doufáme, že na místě nebude problém a místní jsou tomuto způsobu rezervace již přivyklí. V pátek večer vyrážíme z Prahy směr Vídeň, kam dorazíme lehce po půlnoci. Let máme až nad ránem a tak se nudíme na letišti, čekáme a probíráme plány na dny následující. Už abychom tam byli, létání není mojí oblibou a je to pro mě jen nutné zlo k dopravení se na vysněné místo. Před polednem již dosedáme na letiště v Kutaisi. Venku je pošmourno a poprchává. V příletové hale se po lehkých problémech při vstupu do země střetneme s hned několika „taxikáři“, kteří se zde snaží uzmout svůj kšeft v podobě cizince lačnícího po dobrodružství a odvozu do hor. Po pár minutách dohadování, ověřování a smlouvání ceny se domlouváme se sympatickým pánem a už nasedáme do jeho výstavního auta, které nevypadá, že by mělo za nějakou hodinu šněrovat horské silnice.
David si sedá dopředu a ihned navazuje svojí improvizovanou řečí vztah s našim panem řidičem. Je neuvěřitelné, jak si lidé dokáží vystačit a porozumět s pár slovíčky, kterým se přidá správný přízvuk. My vzadu se jejich komunikací skvěle bavíme, David nám však dokáže vykomunikovat zastávku na jídlo a u banky pro směnu peněz. První dojem z Gruzie je přesně takový, jaký jsem si představoval…všude psi a krávy volně pobíhající po ulicích a cestách, v mnoha případech sálající chudoba a zastaralost. Je to jako bychom se vrátili o několik desítek let zpátky v čase. Jen v centrech větších měst je znát vyšší životní úroveň. Gruzínci mají také velmi rádi EU a dávají to řádně na odiv tak, že na každém druhém baráku visí vlajka Evropské Unie. Rádi by byli součástí i kvůli jejich historickým problémům se sousedním Ruskem. Už před nástupem do auta nás varovali, že cesta je to dlouhá a pojedeme půl dne. To mě zaskočilo, kilometry to neodpovídá, ale zase budeme dlouho stoupat od hladiny moře až do 1 500 metrů. A pak je to zapříčiněno také špatným stavem silnic. Hned v úvodu nás pan řidič přesvědčí, že to bude jízda a že všechny ty povídky o jejich stylu řízení jsou pravda. Po pár kilometrech potkáme totálně rozsekané auto v příkopě a tak trochu se začínáme modlit, abychom v pořádku dorazili. Nejzajímavější je předjíždění, kdy má spousta aut řízení na pravé straně, ale jezdí se klasicky evropsky napravo. To znamená velmi divoké vyjíždění za kamiony a opětovné strhávání volantu do svého pruhu. Ufff, po několika desítkách kilometrů a nastoupaných metrech se ocitáme v městečku Mestia. Lehce prší a je pošmourno. Říkám si, kde je asi tak ta hranice sněžení. V Mestii strávíme první noc. Město je daleko od civilizace, ale díky lyžařskému středisku a hostům z Evropy a Ruska prosperuje. Dokonce má již mírné rysy alpského střediska. Tedy jen v centru a u hlavní cesty, zbytek jsou klasické hliněné cesty, známé strážné věže a všudypřítomný dobytek.
Spousta ubytovacích kapacit je však již velmi hezky zrekonstruována a připravena pro bohatou klientelu ze západu. Náš penzion je krásný a útulný. K večeři si dáváme první chačapuri a další gruzínské speciality. Vše je chutné. Penzion nám doporučil kluk, který pracuje s Karlem v Praze, kam se z Gruzie odstěhoval. A jeho bývalá spolužačka nás právě hostí, svět je malý. Po večeři následuje několik panáků domácí čači a poté už se odebíráme do postelí a těšíme se na zítřek. Karel s Davidem ještě zavedou řeč s majitelkou a jejími sestrami, večer si tak ještě podstatně prodlouží. Ráno vstáváme do krásného dne. Nebe je skoro jasné a v dálce už pozorujeme poctivě zasněžené vrcholky obřích hor. Sníh může být od takových 2 000 m n. m. Sbalíme se, rozloučíme a už si to razíme k okraji městečka a dál do přírody. Túru jsme plánovali spíše volněji a žádný den nás nečeká extrémní porce kilometrů a my si tak můžeme vychutnávat místní kulturu a krajinu. Je nádherně, potkáváme docela velké množství lidí, ale to nám nijak nekazí výhledy na okolní velikány. Dole už začíná barevný podzim a nahoře je spousta prvního letošního sněhu. Fotogeničtější podmínky by člověk těžko hledal, a že jich k této činnosti také dostatečně využíváme. Vypadá to, že by nám mohlo počasí vyjít, předpověď se otočila a do dalších dní nás přímo láká. Je sice zatím dost chladno, ale postupně se má oteplovat a hlavně to nevypadá na žádné větší srážky. Odpoledne se zastavíme na pivo a kafé u místních, potom už v poklidu přicházíme do vesničky Zhabeshi, kde strávíme druhou noc. Vesnice je o kus výše než Mestia, jasný večer je velmi chladný a my tak poprvé a naposledy vytahujeme nové péřovky. Izraelci, kteří zde také přespávají, nás naučí karetní hru Yaniv, u které se bavíme celý večer a pak i večery následující. Vypijeme dost vína, povečeříme a už uleháme do chladného pokoje.
Ráno nás čeká opět výborná snídaně skládající se z gruzínských dobrot. A pak už zase do pohorek a vzhůru k nedalekému lyžařskému středisku, které projdeme. Cestou narážíme na zbytky sněhu. Den je to jako malovaný, je úplně jasno a my se nikam neženeme, jelikož porce kilometrů je opět nízká, jen lehce přes 10 km. Najdeme hezký výhled a v ešusech si uvaříme jídlo a kafé. Paráda, vaření kafé na cestě je stejně nejlepší. Pak už scházíme do vesnice Adishi. Tato osada hluboko v horách je skutečně odlehlá a životní úroveň je zde ještě o kus níže než v předchozích vesnicích, v zimě to tady musí být opravdu drsné. Ovšem i zdejší obyvatelé mají štěstí, že je protnula známá turistická trasa a oni tak mohou vydělat nějaké peníze provozováním ubytování, obchůdku nebo hospody. A že to většina z nich využívá. Jde však vidět, že to ještě neumějí správně uchopit a celé to na mě zanechává takový rozpačitý dojem. Určitě to myslí dobře, ale…
Ráno vstaneme, krosny necháváme na ubytování a před sebou máme výlet tam a zpět na kopec nad vesnicí. V Adishi budeme spát i další noc. Vyrážíme brzo, jelikož se ze 2 000 m n. m. chceme dostat přes 3 000 a tma přichází již vcelku brzo. Stoupání je to od začátku hodně náročné a my postupujeme pomalu. Cíl je dostat se co nejblíže k ledovci, který je ve výšce 3 500 metrů. To se nám nakonec úplně nepodaří, cesta není pořádně značená a my tak párkrát zabloudíme. Vystoupáme si na výrazný vrcholek ve výšce přes 3 000 metrů a tam to otáčíme. Výhled je zde krásný a taky je pořádná zima. Se zapadajícím sluncem se vracíme zpět do vesnice, jdeme na pivo a víno do hospůdky, kterou jsme našli předchozí den. Pak opět večeře, zahrát Yaniva, dát si studenou sprchu a spánek.
Po snídani nás čeká nemilé překvapení, když nám domácí přidělí psa a řeknou, že je z vesnice, do které jdeme. To se nám zprvu nelíbí, avšak chceme udělat dobrý skutek a tak si říkáme, že ho na vodítku odvedeme domů. Je divné, že ani pořádně nevědí, jak se jmenuje, ale že prý volali majitelce a ta s tím počítá. Pes vypadá neškodně, jedná se o takové to typické velké kavkazské plemeno. A tak vyrážíme tentokrát v šesti a hned od začátku cesty jsme velká atrakce pro ostatní. Všichni se nás ptají a dávají pejskovi najíst. Bohužel je to pro nás taky velmi zdržující a postupujeme dost pomalu, navíc po několika kilometrech nás čeká brod přes řeku. Ta je dost široká a psovi se přes ni vůbec nechce. Nakonec ho místní nějak převedou za pomoci koně. Ten pak následně převeze i nás a my pokračujeme do prudkého stoupáku, ze kterého se nám naskýtá krásný výhled na protilehlý obrovský ledovec. Potkáváme spoustu českých turistů. Počasí se zhoršilo, ale neprší a my pokračujeme přes sedlo do dnešní cílové vesnice Lalkhori. Poslední úsek je velmi dlouhý a na psovi jde vidět, že už toho má dost. Před vesnicí potkáme postávající chlápky a tak se jich hned ptáme na majitele našeho čtyřnohého kamaráda, bohužel o něm nic neví. Následně pak ve vesnici střetneme další ženu, která taky netuší. Po několika telefonátech a vysvětlování nevíme vůbec nic, ale když se blížíme k našemu ubytování, narazíme na spoustu dalších místních psů, kteří toho našeho evidentně neradi vidí. Útočí na něj, přeskakují ploty a sbíhají se všude kolem nás. Nerad to říkám, ale byl jsem vážně vystrašený a ostatní, dle jejich výrazů, taky. Nepříjemný zážitek ukončujeme tak, že v rychlosti vnikneme do našeho penzionku a psa necháváme na zápraží. Ten tam na nás poslušně čeká, přičemž ostatní na něj tvrdě útočí. Situaci ještě mnohokrát probíráme a zároveň ji moc nechápeme. Možná se ho jen chtěli zbavit a nechtěli ho ve svojí vesnici, ale proč by takhle využívali turisty? Hodně nás to naštve a znejistí v dobrých úmyslech místních lidí. Těžko říct, každopádně když jdeme na večeři, pes už tam není. Buď se někde toulá dodnes, nebo to nepřežil. Celkově mě tady chování ke psům zaráží, ale pro ně to není domácí mazlíček ani zvíře, které by jim zajišťovalo obživu. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Včerejší den byl nejnáročnější, jak fyzicky, tak psychicky. Všichni jsme rádi, že to máme za sebou a dnes můžeme trek dokončit bez dalších nečekaných členů. Je deštivý den a okolní hory se nám úplně schovají. Krajina se také mění a my procházíme podzimními lesy, které mi připomínají Česko. Kdyby člověk netušil vysoké štíty nad námi, připadal by si jako v Českém Krasu. Posledních deset kilometrů jdeme skoro bez zastávek, už ani není moc proč zastavovat. Těšíme se do vesničky Ushguli, která je zapsána na seznamu UNESCO a kde strávíme poslední noc na cestě. Brzo odpoledne dorážíme do vesnice. Je zde dost turistů (rusky hovořících), které sem z Mestie dovezli na jednodenní výlet místní svými terénními auty. Jdeme se ubytovat a pak si projdeme městečko, které je známé ze spousty propagačních materiálů Gruzie. Jsou zde typické strážné věže z dob minulých a vše je zasazeno v hlubokém údolí. Zároveň zde v našem ubytování narážíme na nejzlatější paní domácí na cestě. Povečeříme skvělé gruzínské jídlo a jdeme brzo spát. Paní nám ráno domluví odvoz, který nám zajistí její manžel. Zaveze nás divokou horskou cestou zpět do Mestie a tady domluví dalšího taxikáře, který nás sveze do Kutaisi.
Jsme zpět v tomto druhém největším městě a jdeme se ubytovat na hostel. Po chvilce odpočinku vyrážíme do města a plán se zdá být jasný, oslavit úspěšné zdolání treku a konečně si vychutnat to levné jídlo a pití a jednou se cítit jako Němci v Praze. Přece jen, v horách byly ceny již docela uzpůsobeny turismu. Narážíme na skvělou restauraci, kde sníme půlku jídelního lístku a pijeme čaču (nejmenší možná objednávka je 0,25 litru). To nám dodá kuráž a my už vyjíždíme zastaralou lanovkou na kopec nad městem, kde je zábavní park. Jezdíme v autíčkách, na ruském kole a všechno nás to stojí pár drobných. Užíváme si to, připadám si jako v nějakém filmu. Pak už sjíždíme zpět do města a najdeme první bar, kam zapadneme. K našemu překvapení je skoro prázdný a je v něm jedna místnost s karaoke, kde jsme úplně sami a můžeme si pouštět co chceme. Divoce pijeme a bavíme se. Pouštíme české klasiky, tančíme. Pak přichází sousedé z Rakouska a za zvuku Falca nepřestáváme polevovat. No a pak už si toho moc nepamatuji, snad jen to, že už byl čas bar opustit a vydat se domů. Některým chůze dělala značné problémy a cesta se tak táhla. Toho jsem bohužel „využil“ a nějakým způsobem se dokázal ztratit. Neměl jsem gruzínskou sim kartu a mobil stávkoval. K tomu moje opilost a já byl najednou ztracen v Kutaisi. Hledal jsem a hledal, až jsem našel popíjející mladíky v jedné uličce. Ti mě hned přizvali k sobě a já pil s nimi další domácí víno. Najednou jsem se vzbudil u jednoho z nich doma a jeho máma mi vařila ranní kávu a vajíčka. Zvláštní, raději jsem se rychle rozloučil a spěchal za klukama na hostel. Tam jsme příběh poslepovali dohromady a já si šel ještě chvíli lehnout.
Poslední den už byl jen čekáním na večerní odlet. Šli jsme se projít do města a skvěle se bavili historkami z párty. Byla to jedna z těch akcí, na kterou asi nikdo z nás do konce života nezapomene. Pak nás ve městě ještě stihnul neskutečný přívalový déšť, kdy se město proměnilo v malé Benátky. Poslali jsme pohledy rodině a přátelům a pak už následoval odlet domů do Prahy.
V pořádku jsme přistáli a jeli rychle domů a spát. Únava byla obrovská. Druhý den jsme si výlet hned zhodnotili jako maximálně podařený. Pár drobností se možná nepovedlo nebo odehrálo trochu jinak než jsme čekali, ale celkový dojem je kladný. Gruzie nás uchvátila a všichni jsme si ji moc užili. Odvezli jsme si z treku i města krásné zážitky na celý život. Určitě mohu (a budu) doporučit každému. Nádherné vysoké hory a čistá příroda. Samotný trek ve Svanetii je, vzhledem k jeho poloze v centrální části Velkého Kavkazu, až překvapivě pohodový a vhodný i pro méně zdatné a méně zkušené turisty. Navíc je spousta možností vycestovat s agenturou, když se někdo bojí na vlastní pěst. A možností turistiky je po celé Gruzii ještě velká spousta, tak třeba někdy.
Na závěr ještě pár fotek.
