Vzpomínku na začátky lyžařského instruktora sepisuji v listopadu roku 2020.
Už půl roku jsme měl inženýrský titul v kapse, neměl jsem však žádný konkrétní plán, jak s ním chci naložit. Užil jsem si nejlepší léto a přemýšlel, co dál. V listopadu před třemi lety jsem po dlouhém uvažování a při jedné z mnoha brigád ve Zlíně vymyslel, že bych si rád splnil další dětský sen a stal se lyžařským instruktorem. Můj táta mi vždycky říkal, že když byl mladší, tak učil děti na lyžích. Lásku k tomuto sportu jsem zdědil po něm. K lyžování nás vedl už odmalička a já stál na lyžích skoro dřív než na nohách. Jako malý jsem si na papír dokola kreslil lyžařské střediska, sledoval za okny jakýkoliv náznak zimy a snil o tom, že jednou budu bydlet někde na svahu v horách. Zpětně to přirovnávám až k obsesi, kdy jsem byl vším okolo zimy, sněhu a lyžování úplně posedlý. Zároveň však musím říct, že ta obsese mi zůstala do teď.
V listopadu 2017 jsem se tedy vydal do neznáma a odjel na týdenní kurz, který byl ukončen zkouškami a následným udělením certifikátu lyžařského instruktora skupiny D (nejnižší možný stupeň, následují C, B, A a lektorský kurz). Celé instruktorské vzdělání od APULu je v dnešní době již velmi sofistikovaný vzdělávací systém. Já měl v té době plány, že budu ve vzdělání určitě pokračovat a dál se zdokonalovat (v této chvíli jsem snažení pozastavil, ale do budoucna tam ten cíl určitě stále je). Každopádně samotný kurz spočíval v každodenním tréninku na svahu Anděl nad Jánskými Lázněmi v resortu Černá Hora – Pec. Vše bylo doplněno večerními přednáškami. Bydleli jsme společně s dalšími adepty přímo v Jánských Lázních v penzionu. Kurz probíhal v listopadu a my měli k dispozici pouze jednu sjezdovku, která je díky speciálnímu zařízení (Snowfactory) otevírána již v druhé polovině podzimu.
Na kurz jsem se těšil a věděl jsem, že je to základní kámen k sezóně strávené na horách. Již tady jsem nabral řadu zkušeností a nových poznatků od profíků, kteří ví o lyžování daleko více. Hltal jsem hodiny na sjezdovce. Hltal jsem večerní přednášky a různé tipy k výuce. Z té jsem měl od začátku největší strach, jelikož mé zkušenosti s dětma byly téměř nulové a já vůbec nevěděl, jak to uchopit. Na kurzu jsem se však spoustu věcí naučil a odjížděl z něj sebevědomější a ještě víc natěšený na první dny sezóny.
Všichni mi doporučovali, abych si již před kurzem našel domovské středisko a tak jsem i učinil. Povedlo se mi domluvit přímo se střediskem Černá Hora – Pec, kde jsem dělal kurz. Je to jedno z největších lyžařských středisek a jeho škola se vyznačuje vysokou profesionalitou, což zajišťuje spoustu různých bonusů a také stabilní počet odučených hodin. Přiznám, že při výběru jsem se řídil hlavně srdcem a tím, že Pec pod Sněžkou se mi moc líbí jako horské městečko, které je vysoko položené (tudíž u nás v ČR jedna z největších sněhových jistot). Ve Skiresortu (oficiální název střediska) jsem již také několikrát lyžoval a nabídka je zde na české poměry opravdu skvostná. Když se za tímto rozhodnutím ohlédnu zpětně, jsem za svou volbu rád. Letos budu ve středisku začínat 4. sezónu (i když v posledních letech zde působím už jen jako víkendový instruktor).
Asi deset dní před Vánoci mě rodiče zavezli do Pece a tam vyhodili u „baráčku“ (ubytovací základna instruktorů). Cítil jsem se, jako bych zase poprvé vstupoval do dveří vysoké školy. Plný očekávání a nervozity, která je mi v těchto situacích tak nějak vlastní. První týden byl zvláštní, vůbec jsem nevěděl, jak to chodí a tak mi přišlo zvláštní, že se skoro vůbec neučí. Taky jsem nikdy moc nejezdil lyžovat v prosinci a tak jsem vůbec netušil, že jsou sjezdovky téměř prázdné. Tato kombinace byla nakonec super a já se mohl v klidu rozkoukat a zařídit si potřebné věci. V dalších dnech jsem pak hlavně lyžoval a poznával středisko. Na baráčku se však všichni znali už z předešlých letech a já se zde necítil úplně dobře. Do nové party se mi těžko zařazuje. Pak ale přišla nabídka přestěhovat se na chatu „Lokomotiva“, kde budou mít letos instruktoři zázemí vůbec poprvé. Když jsem se dozvěděl, že tato chata má „nevýhodu“ v podobě polohy přímo na sjezdovce a těžké dostupnosti, neváhal jsem. Hlavou mi jen blesklo, že ty sny, které si člověk někdy přehrává v hlavě, se občas stanou realitou a pak je sám ani nestíhá zaznamenat a pořádně prožít.
A tak jsem se ocitl na „Lokotce“, kde první týden ani netekla teplá voda a topení fungovalo jen někdy. Někteří se pak budili s rampouchy u nosu a ráno si umývali zuby zmrzlou pastou. Začátek byl extrémně punkový, všichni jsme tam byli noví a neznalí střediska, ale co se z Lokotky stalo v dalších týdnech a měsících, si nikdo z nás asi nedomýšlel. Jedním slovem to bylo úžasné. Ještě před Vánoci jsme se všichni seznámili a celý týden popíjeli a pařili. Já jsem taky odučil pár prvních hodin a zjistil, že je to ohromná zábava. Spadl ze mě veškerý stres a mohl jsem si vysněnou sezónu začít užívat. Pak jsem odjel na Vánoce domů, na Silvestra jsem se do Krkonoš vrátil s kamarády na jinou chatu a pak už to vše mohlo začít naostro. Na začátku ledna jsem znovu odjel do Pece s tím, že mám první nezbytné krůčky za sebou a mohu se do toho pustit naplno. Lokotka se už přes Vánoce stala jakousi legendou, kam se jezdívalo pařit (dost tomu pomáhal i náš pan domácí Vojta, který zde točil pivko za 20 Kč) ze všech koutů střediska. Začátkem ledna napadlo spousta nového sněhu a já jsem taky začal dojíždět do Velké Úpy, kde bylo málo instruktorů a potřebovali pomoc. Hned v prvním týdnu jsem si toto menší středisko, které patří ke Skiresortu, zamiloval. No a v té době jsem byl již zamilovaný také do Lokotky a tak padlo rozhodnutí, že budu každý den dojíždět těch několik kilometrů skibusem. Někdy jsem si toto rozhodnutí vyčítal, jelikož to bylo časově náročné, ale na druhou stranu bylo v Úpě o dost víc práce. A to mi vyhovovalo, chtěl jsem učit co nejvíc. Leden je většinou ještě slabší a než začnou únorové jarní prázdniny, jsou střediska hezky prázdné. Nás bylo ovšem stále málo a tak jsme i tak učili celé dny. Každopádně jsme měli super partu jak na Lokotce, tak v Úpě.
Musím přiznat, že jsem občas nestíhal párty tempo a raději se zavíral na pokoji a v klidu si četl. Pařilo se vlastně každý den a kdykoliv jsem měl chuť, tak jsem se přidal a vždy z toho byla super akce. Na chatu dojíždělo každý den v průběhu večerního lyžování spousta instruktorů a lidí z Pece. Postupně se tam formovala skvělá parta.
V půlce ledna za mnou přijeli Lukáš a Hoang a já si s nimi užil parádní dva dny, kdy jsem po dlouhé době zase viděl moje dlouholeté kamarády. Ta odlehlost chaty daleko v horách byla skvělá, ale občas to také znamenalo samotu a nemožnost se dostat za mými přáteli častěji. Samozřejmě, na chatě bylo spousta lidí, ale někdy jsem přesto zažíval pocity samoty a tyto návštěvy pro mě byly velkým svátkem. Navíc jsem tak kamarádům mohl ukázat „můj svět“. Po odjezdu kluků jsem se opět vrhl na učení a v následujících dnech a týdnech jsem trávil celé dny na svahu s dětma. Bylo to skvělé, ale taky pořádně náročné. Večer jsem ještě chodil vypomáhat do úschovny lyží, tudíž jsem pracoval i deset hodin denně. Ono už těch sedm hodin na svahu, kdy nemá člověk žádnou delší pauzu mezi hodinami, je velmi náročných. Únor se také nesl celý v tomto duchu, protože v ČR jsou jarní prázdniny a stejně tak i v okolních zemích. V Krkonoších je spousta Němců a Poláků, na konci února na dva týdny přijíždí také zástupy Holanďanů. S některými je pak na svahu sranda. Já třeba učil lyžovat dva učitele anglického jazyka, kteří byli z Irska (momentálně bydlí v Praze) a na lyžích stáli poprvé. Nebo jsme s kamarádkou Petrou měli na starosti šest dětí z dětského domova, které pocházely z exotických států a sníh nikdy pořádně neviděly. Z toho pak vznikají situace, na které si vždy rád vzpomenu, ale v tu chvíli ze mě kapal pot a já se modlil, aby už byl konec hodiny. Občas byly dny dost náročné a asi po třiceti odučených dnech v kuse jsem toho měl dost. Na začátku března jsem si dal lehkou pauzičku a absolvoval nějaké túry v okolí. No a pak už přišlo jarní lyžování a pohoda. V březnu odjede většina osazenstva a svahy zůstanou hlavně Čechům, kteří mají ještě dobíhající jarní prázdniny. Každopádně už je docela dlouho světlo a většinou je v tomto měsíci hodně slunečných dní. Tyto dva faktory jednoznačně nahrávají lepší náladě. Sněhu bylo tuto zimu také dost a tál pomalu, tudíž v půlce března jeli ještě všechny svahy a my si tak mohli užívat typické jarní lyžování. Učení už bylo také méně a tak jsem se třeba učil první krůčky na snowboardu a také víc odpočíval.
V půlce března za mnou přijeli moji rodiče a já s nimi dva dny lyžoval. Myslím, že byli nadšení a v dalších letech pak za mnou opakovaně jezdili a ze společných víkendů v Peci se stala tradice. Zároveň to bylo takové pomyslné zakončení sezóny a rodiče mi pak pomohli odvézt většinu věcí a z Pece se vystěhovat. Když jsme odjížděli do údolí, byl jsem smutný, ale zároveň šťastný, že si pořádně odpočinu. Hlavou se mi honilo, že jsem zažil tu nejlepší zimu, která obsahovala vše, co jsem si kdysi vysnil. Asi ne každý to pochopí, ale strávit sezónu na horách daleko od měst v horské chatě bylo prostě nepopsatelné (i když tady na těch řádcích jsem se o to minimálně pokusil). Vždy si říkám, že mám v životě některá rozhodnutí, které se mi staly osudovými. Tam patří například rozhodnutí jít studovat do Prahy, nebo pak právě jít dělat lyžařského instruktora.
Ještě bych rád věnoval pár řádků těm zajímavým lidem, které jsem na horách potkal. Už na kurzu jsem střetnul spoustu lidí, kteří jsou na horách jako doma a třeba náš lektor Lukáš má tuto práci na plný úvazek. V zimě je v Alpách, na léto se pak stěhuje na opačnou stranu zeměkoule, do Austrálie. Technice lyžování rozumí jako málokdo a zažil toho opravdu hodně, jeho lidský přístup mi pomohl se zbavit počáteční nervozity. Na Lokotce se sešla velká parta a nebylo nouze o netradiční životní příběhy. Honza, kterého jsem potkal jako úplně prvního ještě na baráčku a který se mnou pak šel na Lokotku. Stala se z něj legenda Pece, málokdo mu řekne jinak než Ježíš. Hraje geniálně na kytaru, jeho Pažitka od Baumaxy mi hraje v uších do dnes. A jeho párty tempo taky asi nikdy nepochopím. Chatu dokázal bavit celou sezónu a neúnavně řezal do strun, když si to někdo přál. V Úpě jsem potkal skvělou partu kolem Ondry a Lakyho. Lidi, kteří měli odučeno spoustu sezón a předali mi další zkušenosti. Díky nim se mi učilo zase o něco líp. Laky mi taky poprvé řekl o možnosti práce na anglických festivalech v létě. Toho jsme za půl roku využili a byl to další nezapomenutelný zážitek. Ale o tom až jindy. V neposlední řadě jsem v Úpě potkal Petru, se kterou jsem učil i následující roky a která má fantastický přístup k dětem a k životu. Hodiny s ní utíkají úplně jinak. Na Lokotce, v Úpě a celkově na horách v Krkonoších jsem potkal tolik inspirativních lidí. Je to jiný svět. Bez závisti a zbytečných starostí. Většina řeší jen to, jaké bude zítra počasí a jak si den co nejvíc užít. A že to tam všichni umí.
V dalších letech jezdím do Pece již jen jako víkendový učitel, protože mám stálou práci v Praze. Ale ta kombinace města a víkendového úprku na hory za totálně jinak smýšlejícími lidmi mě baví do teď. A když se nad tím tak zamyslím, je vcelku jednoznačné, že si celou sezónu na horách ještě někdy zopakuju. Doufám, že to bude co nejdříve.
