Bylo krátce po mojí druhé sezóně v roli lyžařského instruktora, tentokrát jsem však působil již jen jako víkendový učitel. Zima to byla ale veskrze nádherná, v Krkonoších napadlo obrovské množství sněhu (na některých místech rekordní), které vydrželo dlouho do jara. Já měl za sebou spoustu víkendových odučených hodin a také několik krásných slunečních dní ve Velké Úpě. Povedených lyžařských dnů bylo zkrátka spousta. Přesto jsme v době, kdy přebíralo jaro vládu nad kopci, vyrazili ještě do Rakouska. Lyžování není nikdy dost. A dobře jsme udělali…
Shodli jsme se na tom, že to bude jen krátká víkendovka. V noci ze čtvrtka na pátek tedy vyrážíme směr jih a Alpy. Štěpán bere firemní auto a nabírá mě v mém novém bydlišti na Budějovické. Po cestě se zastavíme v Dobřívě pro Monyho a už to ženeme co nejrychleji do hor. Cesta ubíhá, střídavě pospáváme a nad ránem jsme v GaPa a horskou silnicí překračujeme hranice s Rakouskem. Přijíždíme k Innsbrucku a pokračujeme až do cílového střediska Kühtai, které se rozkládá v průsmyku v nadmořské výšce začínající ve 2 000 m n. m.
Duben začal v údolích již dávno úřadovat, ale tady nahoře napadlo přes noc čerstvých 30-40 cm prašanu. Na parkovišti jsme téměř sami a středisko se nás už nemůže dočkat. V poměru k jiným alpským obřím resortům, je toto spíše menšího, ale o to malebnějšího rázu. Dorazili jsme přesně na čas a tak chytáme první lano a já v kostech cítím totální nadšení a nadrženost. Už chci sesednout z lanovky a sekat první stopy. Svahy jsou, vzhledem k silné noční nadílce, spíše neupravené. Ale o ty dnes úplně nejde, užíváme si nadýchaný prašan mimo sjezdovky a celý den využíváme zdejších možností freeridu. O takových dnech na lyžích by se daly psát sáhodlouhé básně. Středisko je téměř prázdné a za celý den potkáváme jen minimální počet lidí. Restauraci na oběd máme také zarezervovanou jen pro nás. A i v odpoledním slunci můžeme stále rýsovat první linky na nekonečné bílé plátno. Mám z toho všeho nádherný pocit a říkám si, že jsem tak dokonalý den už dlouho nezažil. A že mám v roce těch lyžařských dnů hodně.
Po celém dni jsme dost unaveni a tak se pomalu odebíráme zpět do údolí, kde máme ubytování. Při jeho hledání to chvíli vypadá až beznadějně, jelikož jsou příjezdové cesty zabarikádované z důvodu oprav. Nakonec na chatu dorazíme přes jakousi provizorní cestu a zjišťujeme, že majitelé jsou také Češi (těžko tedy říct, zda to byli vlastníci, nebo jen správci). Jdeme se ubytovat, vše je krásně zrekonstruované a výhled na hory z lehátek na verandě je ideální. Večer si užijeme po našem, pijeme pivo a slivovici, zábava pokračuje do pozdních hodin. Ráno vstáváme a vyrážíme zase do stejného střediska (původně jsme chtěli do jiného, ale včera nás tak nadchlo, že jedeme opět sem). Dnešní den je slunečný a neméně krásný, sobota je však cítit. Lidí je na svahu již znatelně více. Fronty se sice nikde netvoří, ale na prašan můžeme zapomenout. Dnes to bude naopak o řezání dlouhých carvingových oblouků na sjezdovce, která drží lépe než včera. Štěpán ještě dokáže zapomenout skipas a tak se vrací 20 km zpět na ubytování. Po jeho návratu už nic nebrání užití si dnešního dne. Popíjíme pivo a brázdíme svahy. Večer si dáme opakování předešlého a oslavíme úspěšnou víkendovku.
Neděli začínáme krátkou zdravotní procházkou a pak už nasedáme do auta a odjíždíme směr ČR.
Dva dny na lyžích mnohdy stačí k až orgasmickým zážitkům. Obzvlášť první den se mi vryl hluboko do paměti. Duben, slunce, prašan, kamarádi a rýhy ve sněhu. Co víc si přát.
Fotky:
