Pandemie, panika, divné dny. Po dvou prvních týdnech v uzavřené republice jsme si s Erikem řekli, že musíme někam vyrazit. Všechno bylo ještě hodně čerstvé a my si netroufali nikam daleko. A tak jsme vymysleli pořádný výlet v okolí bydliště, kdy jsme se rozhodli vyrazit přímo z bytu a dojít až na Říp. Bydlíme na Budějovické v jižní části Prahy a mapy nám naměřily, že ujdeme přes 60 km. Ani jeden z nás takovou vzdálenost ještě nešel, výzva tak dostala na velikosti.
V pátek nutné přípravy, které jsem jako vždy podcenil. Špatný batoh, špatné boty, málo jídla, málo vody. To už je taková moje klasika, vymyslet si něco tvrdého a vůbec se na to nepřipravit. Naštěstí mě v tom Erik nenechá a přípravu taky zbytečně nehrotí.
Je sobota brzy ráno, ještě dlouho před svítáním. Jaro v údolích už dávno vystřídalo zimu a dnes bude krásný slunečný den. Pořád je březen, ale předpověď na dnešní den hlásí víc než patnáct stupňů. Ráno je však chladné a my jsme po prvním kilometru ještě dost zkřehlí. Jdeme prázdnou Prahou, nikde nikdo. Ani v „normální“ dny nebývá v tuto hodinu v ulicích příliš lidí, teď je to přesto úplně nezvyklé. A tak postupujeme rychle, přecházíme centrum a za chvíli se dostáváme do Troji. Po patnácti kilometrech jsme na okraji Prahy u přívozu v Podbabě, kde si dáme první delší pauzu a něco sníme. No delší, tak deset minut. Po chvíli pokračujeme dál směrem na sever.
Cesta nám utíká velmi rychle, průměrné tempo chůze s přehledem překračuje 6 km/hod. Chvílemi skoro běžíme. Ještě dlouho před polednem dorazíme do Kralup nad Vltavou, které jsou za půlí naší cesty. Zde netakticky promarníme možnost nákupu další vody a celí nahecovaní ihned pokračujeme dál za nepříliš hezké městečko. Kolem řeky dorazíme k zámku Nelahozeves a kousek za ním se loučíme s přítomností řeky Vltavy. Také tím končí hezké úseky, dál už to bude trošku nuda. Krátkým stoupákem se dostaneme k obřím uložištím odpadu, které dlouhou dobu obcházíme. Společnost nám místo vody dělají odpadky, které sem ze skládek ulétly. Nic moc. S kondicí je to však lepší a nohy stále necítíme. Tuším, že krize přijít musí, ale zatím je to dobré. Až na to, že si asi dvakrát nepříjemně zvrtnu kotník, který je oslabený po nedávném špatném došlapu na fotbalovém pažitu.
Kolem velkého průmyslového areálu jdeme dál po červené až k obci Nové Ouholice, kde jsem musel při prvním pokusu o zdolání cesty Praha-Říp svou cestu ukončit. Tentokrát vesničku v pohodě překračujeme a jdeme dál! Jsem rád, je to zatím nejdelší vzdálenost, kterou jsem kdy za jeden den ušel. Erik to má stejně, oba však netrpělivě čekáme na onu krizi. Na krátkou chvíli se opět setkáme s Vltavou a taky si u ní uděláme delší pauzu. Nohy už teď trochu cítíme, krize je asi tady. No konečně. Za sebou máme téměř 50 kilometrů. Vstávání z trávníku se poprvé stává zajímavým a náročným úkonem. Nutnou chvíli trvá než se zase rozejdeme do nezajímavé krajiny. Ještě dvě vesnice, několik polí a jsme tam. Tempo razantně opadlo, po nějaké době však dorazíme do Jeviněvsi. Zastávky jsme na začátku plánovali po 15 km, to nám vydrželo do 30 km. Pak jsme to snížili na 10 km, to nám vydrželo asi do 50 km. Teď už je to po 5 km. Z vesnice stoupáme do lesů, kde se na chvíli nešťastně ztratíme a trasu si ještě prodloužíme. Erika začínají bolet „přitahovače“ nohou a jejich samotné zvedání mu s každým dalším kilometrem činí větší potíže. Trošku pochybujeme.
Naštěstí dorazíme na okraj lesů a před námi se rozprostře náš cíl, kopec Říp. Opředen legendami si tam jen tak stojí a vůbec netuší, co jsme kvůli němu absolvovali. Erik v zabláceném poli již dost trpí. A já jsem na tom podobně, nohy začaly z ničeho nic bolet jako blázen. Pomohlo by pivo, jenže je nouzový stav a všechny restaurace jsou zavřené. Pomalým krokem sestoupíme do vesnice Ctiněves, kde k nám na oplátku sestoupí bůh piva a nabídne okýnko místního minipivovaru a točené pivo do láhve. Každý si natankujeme litr a půl paliva a je nám vcelku jasné, že teď už to nějak dojdeme. Tempo se na posledních pár kilometrů zase zvýší a my pozvolna stoupáme k úpatí malebného kopce. Přibývají výletníci a před námi se objeví poslední odbočka a prudší stoupání. To však v euforii „vybíháme“ a pak staneme na vrcholku.
Pár fotek, rychlá svačina, pivko a hurá dolů. Za několik okamžiků jsme zpět ve vesnici na vlakovém nádraží a vyrážíme směr Praha. Na Budějovické se ještě dostaneme do problému, kterým se stane asi půlkilometrová cesta domů. Vše zvládáme a za půl hodinky už ležím v posteli a chci jen spát. Odpočinek se protáhne do neděle, kterou strávím regenerací unaveného těla.
Už je to skoro rok, co jsme si tento výlet vymysleli. Letos je však pandemická situace pořád podobná a my tak plánujeme na březen zase delší jednodenní pochod. Tentokrát nejspíš trasu Ještěd-Sněžka. Těším se.
/Sepsáno v únoru 2021/