Vzpomínku sepisuji o osm let později, některé události mohou být v mé hlavě přeházené. A taky… čím starší vzpomínka je, tím mám větší tendenci k přehánění.
Musím na nějaký větší festival, blesklo mi tenkrát hlavou. Bylo pár měsíců před maturitou a mými dvacetinami. S kamarádem Erikem jsme za sebou tenkrát měli dvě Trnkobraní (tradiční hudební festival s českými jmény) v nedalekých Vizovicích a můj hudební vkus byl na nepříliš dobré úrovni. To jaro jsem přemýšlel nad maturitou, ale taky nad letní festivalovou sezónou a zda by se pro nás nějaký ideální festival našel. Vytipoval jsem si asi tři. Chtěl jsem hlavně, aby byl velký a měl zahraniční jména (tenkrát mě žánrovost příliš netrápila, to až později jsem svůj hudební vkus více vyhranil). Mezi těmi třemi byla tenkrát velká Benátská, Sázavafest a Rock for People (dále jen RFP). Zasvěcenému musí být hned jasné, že i v roce 2012 byla jednoznačně největší nabídka právě na RFP. Ovšem, jak jsem již psal, tenkrát jsem dával velkou přidanou hodnotu i českým kapelám a tak bylo štěstí, že jsem si zvolil RFP. Někdy v květnu jsme se s Erikem domluvili, že pojedeme a začali se těšit. Pár dnů před festivalem se k nám přidal ještě Zdeňa (Pospa).
Na začátku července jsme vyrazili na jeden z největších festivalů v ČR, naše očekávání bylo obrovské. Tenkrát jsme vlakem jezdili možná tak za kamarády do Vizovic, chybovali jsme tudíž hned na začátku a speciální jízdenku do Hradce Králové museli kupovat znovu. To nás příliš nerozhodilo, horší to bylo s počasím, kdy venku dominovaly mraky, ze kterých se často spouštěly provazy deště. No, kdybychom jen tušili, co v následujících dnech přijde.
Kolem oběda přijíždíme do festivalparku a už od začátku je pro nás všechno úžasné. Velká pódia, obří kempy… jsme nadšení a rychle stavíme stan. První den nás čeká takzvaný předvečírek, který vždy předchází třem hlavním festivalovým dnům. Otevíráme levné víno a po jeho konzumaci si to zvesela šineme do samotného areálu. Veselí končí velmi záhy, překvapuje nás silná (tenkrát bylo vše trochu jinak, silná – rozuměj ničivá… až napíšu ničivá, bude se to rovnat katastrofální) poobědová bouřka. Trvá asi hodinu a povede se jí narušit podstatnou část odpoledního programu. My tak poprvé areál vidíme ve stavu povodňovém. Pod pódii jsou rybníky a hasiči se snaží, seč jim síly stačí. Přesto se musí některá vystoupení přesunout, některá úplně zrušit. Večer už je však vše zažehnáno a my si v obřím stanu pro 6 000 lidí vychutnáváme koncerty Tomáše Kluse (tenkrát zpíval Tomáš hlavně o lásce a já toužil na festivalu zažít příběh z jeho písničky… no, nezažil) a dalších českých hudebníků.
Druhý den se probouzíme do tropického počasí a čeká nás první oficiální festivalový den. Poprvé se očekává návštěvnost přes 30 000 lidí a večer vystoupí The Prodigy, Franz Ferdinand nebo The Subways. Den je to natřískaný, my odpoledne neomylně mineme například Enter Shikari a některé další velké kapely (zase, vše díky našemu tehdejšímu hudebním rozhledu). Tyto události mi po těch letech přijdou nejvtipnější, teď by byla spousta takových kapel můj headliner, ne tak tenkrát. První velký koncert si však užijeme na The Subways, kdy to do nás pálí jak kapela, tak sluníčko o sto šest. Stojíme asi ve 30. řadě, jen kousek za hlavním mosh pitem. Atmosféra je úžasná. Už tehdy jsem pocítil, že budu ve svém životě potřebovat víc této energie. Z koncertu odcházíme plní nových pocitů a už se těšíme na další. Později si z dálky vychutnáme Franz Ferdinand, Example a za padající tmy už čekáme na dnešní headlinery, The Prodigy. Ti si dávají na čas, zdrží se víc než půl hodiny, ale pak už vycházejí na pódium. Pamatuji si, že byli tenkrát v takové zajímavé náladě (ehm…). Jejich výkon zůstane trošku za očekáváním, to však nic nezmění na tom, že pod hlavním pódiem je snad celý festival a hlavní plocha je úplně zaplněná. Ten den padnul rekord v návštěvnosti. Po hlavních hvězdách máme dost a jdeme se prospat na zítřek.
Další den načínáme ranní hygienou (v rámci možností, o mojí hygieně na festivalech bych mohl sepsat samostatný zápisek). Na oběd zamíříme do města, kde si i nakoupíme a probereme zážitky z minulého dne. Hudební odpoledne začínáme na kapele Flogging Molly. Skvělá podívaná. Pak se přesouváme na The Kooks pod hlavní pódium. Ti hrají parádní koncert, který je však v půlce přerušen. Už na začátku koncertu se za pódiem formovaly hrozivé černé mračna, teď však začala úřadovat přímo nad areálem. The Kooks a pořadatelé zařvou do mikrofonu, že se blíží mordor a ať se všichni klidíme co nejdál od velkých pódií. Pak následuje obrovská panika, nic podobného jsem nikdy jindy nezažil. Od hlavního pódia doslova utíká 20 000 lidí a všichni se pak střetávají ve festivalových uličkách. Kolem lítá vše, co není připevněno. A že toho je… koše, lavičky, bannery a někdy i celé stánky. Areálem projíždí první hasičské vozy, blesky šlehají všude okolo a spouští se neskutečný vítr a liják. My se první schováme ve velkém stanu, kterému však po chvíli hrozí spadnutí a tak nás vyženou ven. Zůstaneme v malém stánku, který pomáháme majitelům udržet v celém stavu. Přijde mi, že to trvá věčnost. Po dlouhých minutách se alespoň déšť uklidní natolik, že je možné se omezeným způsobem pohybovat a my tak jdeme ihned zkontrolovat stav našeho stanu. Navíc je vyhlášena evakuace celého areálu. Když dorazíme do kempu, vidíme neuvěřitelnou spoušť. Na obloze se stále míhá jeden blesk za druhým a v kempu je to jako po válce. Náš stan na svém místě není a my tak propadáme druhému kolu paniky. Naštěstí ho zachytili sousedé a po našem příchodu ho dostáváme zpět. Díky! Máme zprávy, že dnešní produkce je zrušena a kdo ví, zda se zítra vůbec začne. Pódia to naštěstí přežila a nestalo se nic vážnějšího, ale několik zraněných na místě přece jen je a materiální škody jsou na první pohled velké. Usínáme za zvuků hasičských a sanitních vozů. Ráno se rozhodneme, co dál.
Probudí nás debata od vedlejšího stanu, kde řeší, že včerejší vystoupení Skrillexe bylo historické. Nastražím uši a nechápu, produkce měla být přece zrušena. Později se však dozvíme, že Skrillex se rozhodl svůj set odehrát ve velmi improvizovaných podmínkách a narychlo svolal publikum do velkého stanu, který byl jediný, kde se dalo nějakým způsobem koncert odehrát.
/V roce 2012 jsem měl dubstepové období a Skrillex byl pro mě jedním z největších lákadel festivalu. Na RFP jsme jeli z velké části kvůli němu. Dnes už je to trochu jinak, ale stejně se při této vzpomínce otřesu a zalituju, že jsme šli tenkrát spát a toto jedinečné vystoupení si nemohli vychutnat. I když pravděpodobnost, že by se tam člověk skutečně dostal, byla dost malá. Koncert hrál ve stanu pro 6 000 lidí a před ním se, dle vyprávění, tlačilo ještě minimálně jednou nebo dvakrát tolik lidí. My však tenkrát řešili hlavně to, abychom měli v čem přespat. Nebyli jsme tak punkoví a celý den nás hodně vyčerpal. Škoda, Skrillexe jsem do dnes nikdy neviděl. Zůstal tak nesplněným snem./
/Video z toho dne a koncertu je na youtube kanálu Skrillexe a má přes
2 miliony shlédnutí./
Nicméně, rozhodli jsme se zůstat i na poslední den. Dopoledne jsme si do Hradce sjeli pro nějaký alkohol a řekli si, že se pořádně opijeme. Vysušili jsme mokré věci a část odpoledne popíjeli. Pak jsme vyrazili do areálu na kapely. Minuli jsme další hvězdy, například The Architects nebo H2O (ach jo). Naštěstí v dalších letech už takové zásadní chyby neuděláme. Při čekání na Irie Révoltés se opakoval scénář z předešlého dne. Na obloze se objevily temné mraky, dopadly první kapky a pořadatelé (poučeni z dne minulého) se rozhodli areál opět uzavřít a návštěvníky evakuovat. Následovalo několik hodin ve stanovém městečku, kdy se Erikovi podařilo ztratit brýle v bahně a my tak měli o náhradní program postaráno. Areál se pozdě večer ještě otevřel a svůj koncert odehrála kapela Crystal Castles. Pamatuji si, že jsem pod pódiem stál a koncert si i užil, ale byl jsem již značně unavený a těšil se domů do postele. Po koncertě jsem šel hned spát, bohužel ještě do stanu.
Ráno jsme se rychle sbalili a vyrazili zpět domů. Když jsem procházel kolem zbořených stanů a polámaných stromů, byl jsem rád, že jsme to přežili a prožili až do konce. Mám kolem sebe pár dalších přátel, kteří na ročníku 2012 byli a jen s nimi si dokážu o tom, co se tam tenkrát odehrálo, pořádně pokecat. Po návratu jsme si však o festivalu povídali zbylé dva měsíce prázdnin a mně bylo jasné, že ani tyto extrémní zážitky nás nepřipraví o další ročníky.
A skutečně, na RFP jezdíme každý rok dodnes .
