… V pozdním odpoledni přijíždíme do Newquay, které bylo na dva týdny naší základnou. A u ikonického domečku na skále na nás čeká Hovy. Je to nadšenec, jeho práce mu tenkrát umožňovala vybrat si spoustu dní dovolené, tak jednu její část využil na výlet za námi. Jsme rádi, že ho vidíme a v prvních minutách a hodinách si navzájem vyprávíme zážitky z dní minulých. On má v hlavě hlavně dlouhou cestu, my jsme plní právě skončivšího festivalu. Autobusem se přesuneme víc na jih do města Hayle, kde si najdeme útočiště na parkovišti nad pláží. No… Nad pláží, je to spíš taková ta klasická přílivová plocha. Usínáme plní očekávání.
Ráno vstaneme, posnídáme a konečně nahazujeme těžké krosny na záda a šlapeme první kilometry. Ach, na to jsem se poslední týden, kdy jsem byl shrbený nad odpadky, těšil v jednom kuse. Ono mě to po pár kilometrech přejde. První část je docela nudná, obcházíme obří záliv a jsme stále ve městě. Už se těšíme do přírody. Ovšem ještě než z města vyjdeme, nakoupíme si jídlo na další dny. A pak už jsme chvíli sami mimo obydlená území. Po několika desítkách minut však přicházíme do dalšího pobřežního města St. Ives. Krásné historické centrum s neuvěřitelným geniem loci. Moc se mi tu líbí. Ale to už byla opravdu poslední civilizace. Hurá na útesy.
Máme v plánu jít co nejdál a až se nám nebude chtít, tak si vytipujeme hezký útes a na něm rozděláme tábor. Stezka nás docela překvapí, je to v jednom kuse nahoru a dolů, po pár hodinách chůze jsme dost zmožení. Ale ty výhledy, panebože. To není Anglie, to je ráj na zemi. Chvílemi to tady vypadá jak v nějakém karibském zálivu, jen to počasí a studený oceánský vítr nás vrací do reality. Ovšem ty překrásné rostliny a neskutečně bohatá flóra všude okolo. Rozeklané útesy a nádherné zálivy. Uff, dnešní den je nálož a já to tady miluju každým kouskem těla. Teda kromě zad, ta krosna je vážně těžká a já mám stále málo zkušeností s balením na více dní. Navíc jsme v Anglii hlavně pracovně, takže vybavení není přizpůsobeno na takový trek. Užíváme si přílivu a co chvíli scházíme na malebnou pláž, kde jsme většinou skoro sami. Romantika. Během odpoledne nám dělá společnost další vítaný člen, tím je kýžené slunce, které nám trochu dobije baterky a my tak ujdeme spoustu dalších kilometrů.
Už je docela pozdě, říkáme si… Musíme najít tábořiště, což se nám po chvíli daří a na nádherném útesu si rozděláme karimatky. Rozhodnu se, že budu spát pod širákem. To ještě netušíc, co nám počasí v noci připraví. Shodíme krosny a jdeme se projít do vesničky o třech statcích, kde naivně očekáváme pivo. To nám dopřáno není a tak trochu zklamaně uleháme v dnešním hotelu. A že je o co stát.
Přijde noc a s ní typické mrholení a vítr zvedající kapičky vody z vln až nad útesy. A to znamená jediné, ranní probuzení v totálním vlhku. Jsme úplně mokří a naše vybavení je na tom podobně. Rozhodneme se proto sejít z trasy a vyrazit napříč poloostrůvkem až do města Penzance. Celý den je úplně, ale úplně klasické anglické počasí a my šlapeme přes malebné vesničky. Děti a jejich matky zde vyráží ven a z počasí si nic nedělají. Zajímavé, jak jsou jinak nastavení. Možná je to pro ně ještě hezké počasí, nám ale tolik nevyhovuje. A tak šlapeme a šlapeme. Odpoledne přijdeme do města a najdeme příjemný hostel, kde přespíme a hlavně vysušíme všechny mokré věci. Ty zaberou celou zahradu a všechny prádelní šňůry. Odpoledne se udělá hezky a my si ještě stihneme udělat výlet na nedaleký hrad, který je každý den po poledni odříznut od pobřeží mohutným přílivem. Je to menší bráška slavného Mont Saint Michel ve Francii. Večer nakoukneme do centra a dáme si piva v místní hospůdce. A pak už zasloužený spánek v suchu.
Ráno vstaneme do zamračeného dne a plán je jasný, autobusem se dopravíme na Konec světa – Land’s End a odtud zase po svých dál po pobřeží. Před polednem dorazíme na ono turistické místo, bohužel je však mlhavo a moc toho nevidíme. Ale tak on je to konec světa, tudíž je to vcelku pochopitelné. Po chvíli rozjímání si to razíme dál a stáčíme se zpět na východ. A zase je po cestě spousta zálivů a mini pláží. Počasí není úplně koupací, ale my si příležitost najdeme a alespoň unavené nohy si v oceánu zchladíme. Večer se udělá zase přívětivěji, dnes však již raději stavíme stany. V noci se do nich opět opírá silný oceánský vítr. Tentokrát se však vyspíme dobře a plní sil vstaneme do dalšího dne.
Je ráno a my jdeme dál. Poslední den na treku. Shlédneme divadlo vytesané do útesu a spoustu dalších malebných zákoutí jedinečného pobřeží. V pozdním odpoledni přicházíme do již známého města Penzance. Najdeme si punkové tábořiště na konci městské pláže a nadšení z dní uplynulých skáčeme do chladné vody. Pak už jen spánek v písku na pláži, ráno nám odjíždí autobus do Londýna. Bohužel jsme si nestihli koupit lístky všichni do jednoho busu, a tak Mony a Hrnek jedou dříve a my s Hovym vyrážíme až o několik hodin později. Cesta je to opět dlouhá a únavná. Po spoustě hodin vystupuji v Readingu, loučím se s Hovym, který pokračuje do Londýna, kde si ještě užije několik následujících dní. Docela mu to závidím, nám dovolená pomalu končí a za chvíli zase k odpadkům. Přesto jsem natěšený, protože před velkou dřinou nás čeká vysněný festival.
Večer dorazím do kempu, kde už mám postavený stan. Děkuji. Už samotná akreditace a kontroly na vstupu dávají tušit, že toto bude ještě trošku jiný rozměr. Všude se staví a dohánějí poslední resty. Za dva dny to vypukne a je to cítit. Ale takto z dálky to vypadá, že je vše naplánované do posledního detailu. Je to jako pulzující staveniště, které se musí proměnit a doladit ve fungující prostor a dočasný domov pro více než sto tisíc lidí. Také za námi dorazil Audy, který se spontánně rozhodl, že chce taky uklízet odpadky na fesťácích a tak si zařídil vše potřebné, nasedl na letadlo a odletěl za námi. Je to zkušený surfař a tak je trošku škoda, že s námi nebyl už na Boardmasters, ale nedá se nic dělat. Jsem zvědavý, co na práci a vše okolo řekne. S klukama večer vyrazíme očíhnout město a dát si točené pivko. A pak už dolehne únava z chůze a já ulehám.
Další dva dny jsou aklimatizační… Pereme, chodíme po městě, poznáváme areál. Pak se dozvíme směny. Hm, super, budu čistit hajzlíky. Jsem plumber, co dodat. Mám denní dvanáctky, kluci mají všichni noční. Trošku mě to štve, ale nedá se nic dělat. Výhoda je, že končím v osm hodin a stíhám celý večerní program. Přes den si vždy udělám přestávku, vyberu si oblíbenou kapelu a odskočím si na ni. Teda aspoň si to tak plánuji.
Festival začíná, kempy jsou plné. Je vyprodáno a v okolí areálu je přes 100 000 lidí. Nic tak obrovského jsem v životě neviděl. Jdu na první směnu. Další tři dny budu hlídkovat u záchodů a řešit (ehm) problémy. Detailní informace asi nepotřebuje nikdo znát, ale je to ta nejšpinavější a nejdivnější práce, jakou jsem kdy dělal. A to jsem toho zažil docela dost.
Po otevření areálu do něj začnou nabíhat desítky tisíc hudby chtivých návštěvníků. Je to úplně mimo mé vnímání a jsem jako v ráji. Tohle jsem chtěl vždy zažít a teď se to děje. Směna uběhne jako nic, večer odhodím záchodový zvon a nabíhám pod stage, kde rozdává radost Travis Scott. Před dvěma týdny vydal epické album Astroworld a já tuším, že to bude zážitek. A wtf, to se nedá popsat. Jsem dost vzadu, ale to vůbec nevadí. Hlavní prostor před stagí je plný a já zažívám naplno atmosféru jednoho z nejdůležitějších festivalů světa. Ten zvuk, ten vibe, to všechno okolo… Mám slzy v očích, je to jeden z nejsilnějších zážitků v životě a chci si ten okamžik zapamatovat navždy. A pak už následují další tři dny plné práce a výborné hudby. Ještě tolikrát se mi chtělo brečet. Emoce, emoce a zase emoce.
Navštívené koncerty na Readingu:
Fall Out Boy, Travis Scott, Underoath, Sum 41, Papa Roach, Beartooth, Kings of Leon, Hollywood Undead a spousta dalších setů, kdy jsem přebíhal a jen se na chvíli zastavil (např. Pendulum, Panic at the Disco).
Festival skončil, vše se zase vesmírnou rychlostí sklízí a nás čeká hlavní část práce v kempech okolo. Ty jsou obrovské a rozsáhlé (nejvzdálenější kemp od areálu je víc než dva kilometry daleko a je k němu postavený provizorní most přes řeku – to jen pro představu, jak takto velký festival funguje). A také plné zanechaných stanů, které zde Angličani nechají stát a jedou domů. Bude to šichta, těch stanů je tady několik tisíc, možná desítky tisíc. První dny je jen stahujeme na hromady a pak se teprve začne uklízet zbytek.
A tak uklízíme a uklízíme. Týden, dva. Vyzkoušíme si všechny možné pozice. Od klasického pickování odpadků, přes házení naplněných pytlů do svozových aut, až po lovení odpadků v místních bažinkách (to si zkusil Hrnek). Postupem času je to náročnější, jelikož na polích už se toho moc najít nedá a je to o sbírání maličkých papírků, kdy obrážíme jednotlivé kempy a na některých trávíme i více dnů v řadě. Přestává to ubíhat a my jsme již dost unavení. Pracujících lidí ubývá, postupně se naše skupinka zužuje a ostatní odlétají zpět do ČR. Závěrečné dny jsou hlavně o loučení, kdy každý den odjíždí nějaký nově nabytý kamarád. A že jsme se tady za ten měsíc a půl skamarádili. Ty zážitky odsud budeme naplno sdílet jen v této omezené komunitě, jelikož je dost těžké to popsat ostatním. Já jsem se o to však alespoň pokusil v mých dvou článcích.
Já s Monym se rozhodneme odjet o pár dnů dřív než Audy s Hrnkem. Den před odletem si ještě užijeme pozvánku do místní restaurace, kde můžeme asi hodinu a půl jíst co chceme. Je to taková ta restaurace luxusnějšího ražení, ale ve formě „all you can eat“. Nabídka je zde bohatá, spousta světových kuchyní a my se samozřejmě všeho přejíme. Cítím se jako v nebi. Druhý den si naposledy zamáváme, pošleme picknuté věci speciálním autem a sami s kamarádem Honzou vyrazíme směr ČR. Jedeme také autem, cesta uběhne vcelku rychle a druhý den jsme doma.
Co dodat, byl to pro mě zážitek, na který do konce života nezapomenu. Jsem velký fanoušek hudby a zažít anglické festivaly je něco speciálního. Práce to byla občas dost špinavá a náročná, asi ne pro každého. Ale ty okamžiky pod stagí, na které se z části psaly dějiny hudby… Ty vynahradily úplně všechno. Chci si to pamatovat navždy a chci tam ještě jednou být a vidět to. Pokud se o hudbu zajímáš trošku víc, tak tě prosím, jeď na nějaký světový festival… Nebudeš litovat.