Na začátku září jsem byl s rodinou na týdenní dovolené u moře v Chorvatsku, kde jsem si po dlouhé době zase opravdu odpočinul na pláži se sklenkou piva. To však neznamená, že bych tam nenastřádal spoustu plánů a nápadů na další běžecké výlety. V Chorvatsku jsem také překonal 1 000 naběhaných kilometrů v tomto roce, což byl jeden z mých hlavních běžeckých cílů. A tak jsem začal přemýšlet nad něčím větším a že bych mohl poprvé zaběhnout 50 km. Do té doby byl můj nejdelší běh 32 km, to znamená, že 50 je trochu krok do neznáma a já dlouho plánoval tak, abych měl případnou únikovou cestu pro zkrácenou trasu, kdyby se přeběh nepovedl. Nápadů na přeběhy různých pohoří mám spoustu, pro svoji zatím nejdelší trasu jsem si zvolil Orlické hory, kde vycházela kilometráž téměř do puntíku přesně.
Celý týden jsem se na to připravoval jako na víkendový závod, sbíral jsem motivaci a snažil se načasovat formu tak, aby vše skončilo zdárným splněním tohoto plánu. V sobotu ráno se vydávám z Prahy na úpatí Orlických hor do obce jménem Mladkov. Je potřeba říci, že do této ideální výchozí vesnice jezdí vlaky přímo z Prahy. Tuto linku obsluhuje společnost Leo Express, to ovšem neznamená jejich moderní černé vlaky. Zde jezdí klasický rychlík stejný jako u ČD. Vyráží ovšem brzo ráno a jede dost netradiční cestou, to se projevuje nízkým vytížením a s tím spojeným vyšším pohodlím. Cesta plyne rychle a kolem půl deváté vysedám na malé vlakové zastávce kousek nad obcí Mladkov. Ráno je, na poměry první poloviny září, velmi chladné. Musím se tedy přiobléct a co nejrychleji vybíhám, abych se zahřál. To se mi po pár minutách daří, když se v prvním prudkém kopci začínám potit a do zad se mi opírá podzimní slunce. Bude to krásný den. Z prochladlého údolí se rychle dostávám na hřebínek a hraniční přechod s Polskem pod zvláštním jménem „Adam“.
Zde krátký rozhled na masiv Kralického Sněžníku a dál do Polska, pak už pokračuji směrem do obce České Petrovice. Krajina kolem této obce v podhůří Orlických hor se mi hodně líbí a dokázal bych si tady představit nějaký pěkný domeček. V Petrovicích pokračuji dál po silnici směrem k Zemské bráně, která je takovým pomyslným vstupem do hor. Krátce se občerstvuji a sundávám některé, teď již zbytečné, vrstvy oblečení. Zemská brána a pod ní protékající Divoká Orlice na mě zanechají dojem a já si ještě vychutnám dlouhý pohled na dravou říčku. Pokračuji dál do lesa, kde začíná pozvolné stoupání a já přebíhám opravdu dlouhé lesní rovinky (bohužel většinou po asfaltu). Cestu lemuje jeden pěchotní srub za druhým. Stále lehce stoupám až k nejznámější tvrzi jménem Hanička. Zde také poprvé potkávám větší množství lidí, kteří na tuto technickou zajímavost míří. Já vynechávám, jelikož mne tyto památky na válečné časy tolik nezajímají a taky proto, abych stihl doběhnout dle plánu. Od Haničky je cesta již čistě lesního rázu a bez otravného asfaltu. Pozitivní sklon však zůstal a já dostávám zabrat, už bych byl rád na hřebeni. Stoupání je to velmi pozvolné, ale dost dlouhé. Stále po červené, která krásně protíná celé hory, mířím dál na Pěticestí. K mému překvapení je na tomto významném turistickém rozcestí útulný bufet a já chvíli zvažuji občerstvení. To však zavrhuji, dávám si gel a tyčinku a pokračuji dál. Jsem již v 1 000 m n.m. a po chvíli doběhnu ke Kunštátské kapli, která mě ohromí. Zářivě bílá zapomenutá kaplička na hřebeni, má to super atmosféru. Pak se ještě na chvíli ze značené cesty ztratím a bloudím lesem v těžkém terénu. Naštěstí nepříjemnost rychle vyřeším a už jsem zase na červené, po které pokračuji až pod Velkou Deštnou. Bohužel již zase po asfaltce, na které ještě zklame vyschlý pramen. Příště musím na tohle více myslet a každý pramen si ověřit. Teď to mám kousek od bufetu, ale kdyby tady nebyl, tak by se z nedostatku vody mohl stát velký problém.
U rozcestí na Velkou Deštnou se občerstvuji v místním stánku, kde si dopřeji kofolu a sladkosti. Rozhoduji se, že na nedalekou rozhlednu nepůjdu, protože mám v nohách přes 35 km a ty říkají jasně, že schody ne. Navíc je zde hodně lidí, což je dost v kontrastu oproti ostatním místům Orlických hor. Rozhlednu si nechám na jindy, beru to jako důvod se sem vrátit. Po této zastávce sbíhám na Šerlich, kde navštěvuji Masarykovu chatu a dávám si gulášovku a opět kofolu. Je tady spousta polských turistů, v zimě je právě na polské straně Šerlichu v provozu velké lyžařské středisko. Nejvíc času strávím v řadě u okýnka. Polívka mi ale hodně pomůže a já se těším na posledních 10 km trasy a teď už začínám věřit, že to doběhnu. Ještě si nechám udělat fotku před mohutnou chatou a už vyrážím. Lehce stoupám až k Vrchmezí, kde je krásný výhled a odtud již následuje prudké klesání až do cílové vesnice Olešnice v O. h.
Při seběhu si dávám velký pozor na nepozornost a případný možný pád. Občas si představuji, jak by se do těchto míst pro mou zraněnou maličkost dostávali záchranáři. I na této trase se mi několikrát stalo, že jsem zakopl a ustál to jen tak tak. Musím zaklepat, žádný větší pád jsem v běhu naštěstí zatím neměl, ale dobře vím, že v odlehlých horách by to mohl být zásadní problém. Nad Olešnicí se vynořím z lesa a v dálce pozoruji Krkonoše a Sněžku, viditelnost je parádní. Zaplavuje mne krásný a těžko popsatelný pocit, jsem skoro až dojatý, že se mi to povedlo. 50 km byl v mých běžeckých cílech začátkem roku hezký, ale dost vzdálený cíl a teď je to skutečnost. Cítím progres a nečekaně taky to, že bych mohl běžet i dál. Ale to teď nechám na jindy, ještě budu mít určitě příležitost přesvědčit se, zda byl ten pocit reálný a delší trasu zvládnu. Teď si jdu do sámošky koupit pivo a nějaké sladkosti. Odpočívám, převlíkám se do suchého a pak už se ubírám směr autobusová zastávka. Na náměstí narazím na pouť. Kapela hraje, já si dávám opodál pivo a pozoruji tu vesnickou radost a hemžení, na které se tady jistě spousta obyvatel těší několik týdnů. A já to jen tak odfláknu, ale je to super bonus a hezké zakončení dne.
Pak už vyrážím autobusem směr Náchod a následně vlakem do Prahy. Ještě se mi v Náchodě podaří nasednout na opačný směr a tak si cestu domů dost prodlužuji. Dorážím asi v devět, nohy bolí a já hned usínám. Zítra mě čeká volejbalový turnaj…fakt netuším, jak to zvládnu.
Orlické hory byly skvělé, málo turistů a celkové pozitivně nastoupané metry (ca. 1 200) dávají vědět, že je to ideální běžecké destinace. Oněch prvních 50 km jsem zvládl za 5 hodin a 45 minut (odečetl jsem si stání ve frontě na Šerlichu a konzumaci horké polívky). A už teď přemýšlím o delších distancích.
