Poslední víkend v srpnu jsem dlouho očekával, jelikož jsem se měl poprvé zúčastnit extrémního závodu a zajistit si tak vstupenku do světa ULTRA. Myslím tím dnes již legendární Beskydskou sedmičku, na kterou jsme se s kamarádem Karlem chtěli vydat ve dvojici a pokusit se ji zdárně dokončit. Bohužel okolnosti nám to znemožnily a my tak museli přijmout předčasnou kapitulaci a zdolání této tratě přes osm beskydských (ano, v názvu závodu jich je jen sedm, jelikož jeden nedosahuje výšky 1 000 m n. m.) vrcholů nechat na příští rok.
Já jsem si tedy před odjezdem na dovolenou vymyslel alespoň malou záplatu v podobě přeběhu Hostýnských vrchů z jihu na sever. Před polednem jsem tedy vyrazil MHD ve Zlíně k ZOO Lešná. Počasí mi přálo, 25 stupňů a sluníčko schované za mraky. Vydávám se od tradičně přeplněné ZOO po červené turistické značce směr Lukov, začátek je celý po asfaltu a zároveň po rovině (což je ideální na rozcvičení) . Z vesnice již začíná poměrně prudký stoupák až na zříceninu hradu Lukov. Zde dělám krátkou zastávku a po chvíli již pokračuji směrem vzhůru do srdce Hostýnských vrchů. Velmi potěšující je, že zde nikdo není, tyto kopce jsou celkově dost zapomenuté. Já sám, rodák ze Zlína, jsem zde byl jen párkrát a dost se za to stydím, vždyť je to krásný kus přírody kousek od města.
Přes obce Vlčková a Držková pokračuji stále po červené, která se mi v některých místech dost ztrácí a stezka je v pozdním létě již dost zarostlá. Vcelku překvapení, jelikož jsem zvyklý, že páteřní červené trasy bývají krásně „prošláplé“. Další potvrzení, že tyto vrchy nejsou návštěvníky příliš oblíbené. Zahýbám opět do lesa a kolem intenzivní lesní těžby (i v Hostýnských vrších se v této době intenzivně těží) se dostávám do nejprudšího kopce, který mi dělá společnost až na Tesák. Díky zmiňované těžbě se mi během tohoto výběhu několikrát nabídne pohled do krajiny. Nahoře si v hezké a úplně plné hospůdce dopřávám malinovku. Kousek za chatou mi bohužel vypovídají hodinky službu, jsem z toho chvíli mrzutý. Ale nevadí, alespoň běžím zase přirozeně a nedívám se každou minutu na tempo. Po chvíli však dělám chybu a na rozcestí špatně odbočuji (místo abych pokračoval po červené, stočím to na zelenou). Všímám si toho příliš pozdě, to už jsem v půli kopce dolů, a tak pokračuji po zelené dál. Nechce se mi vytahovat mobil a tak intuitivně zahýbám na sever po asfaltové cestě. Ta mě dovede až do Rajnochovic, které jsou sice krásné, ale zdají se mi nekonečné.
Sluníčko po poledni nabralo na síle a na posledních kilometrech mi dává zabrat. Navíc už spoustu kilometrů běžím po nudném asfaltu a nějak mi nesedl poslední gel. Už se začínám těšit do cíle, který se mi po průběhu Podhradní Lhotou přibližuje. Konečně se dostávám na vlakové nádraží, kde zjišťuji, že mi to před chvílí ujelo a já musím čekat nekonečných 40 minut. Spousta nijakých minut v pustině, kde nic není. Nevýhoda jednosměrných běhů. Volné minuty využívám k doplnění fotek pro kamarády na sociální sítě. Pak už přijíždí vlak a já se po další hodině a půl dostávám domů.
Původně jsem chtěl běžet delší trasu, ale nakonec jsem rád, že jsem ji zkrátil. V noci vyrážím na odpočinkovou dovolenou do Chorvatska a budu trávit spoustu hodin v nepohodlné poloze v autě.
Nakonec je z toho necelých 30 km a lehce přes 700 nastoupaných metrů. Kvůli zlobícím hodinkám nevím přesný čas, ale byly to asi 3 hodiny a 15 minut k tomu. Trasa je to bezpochyby nádherná, jako největší přidanou hodnotu vnímám její opuštěnost a velmi malý výskyt lidí na stezkách.