Tentokrát krátce o přeběhu CHKO Český Kras. Jako spoustu jiných týdnů jsem v pracovních dnech trávil volný čas vymýšlením dalšího projektu, abych ho pak mohl o víkendu zrealizovat. To plánování a vymýšlení je stejně nejlepší. Má aktuální myšlenka je přeběhnout všechny CHKO a NP v ČR. Možná dost velkorysá, ale já věřím, že splnitelná.
Jelikož Český Kras začíná vlastně ještě v Praze (konkrétně Radotíně), je jeho dostupnost z mého nynějšího bydliště na Budějovické naprosto parádní. Vím, že v neděli ráno nemusím očekávat davy turistů, ale stejně jsem vstal už před pátou a autobusem vyrazil na místo určení. Před sedmou vyrážím a hned si dávám prudký stoupák lesem. Celá trasa povede po páteřní červené značce a já pevně věřím, že se dnes neztratím. Při běhu mi občas dělá problém sledovat značení, přemýšlím nad vším možným a najednou jsem ztracený. Další specifikum této mojí vymyšlené trasy je, že dohromady nastoupám hodně přes kilometr. Krátká klesání střídají intenzivní stoupání a přesto, že se dnes dostanu sotva do 400 m n. m., převýšení se zde jednoduše nasčítá.
Po zahřátí a prvních dvou kopcích se dostávám do vesnice Vonoklasy, všude je cítit typický český venkov a určitě bych si dokázal představit mít tady někde za Prahou hezký baráček, pět dětí a tři koně. Pokračuji dál prudkým lesním klesáním až k pozůstatkům hradu Karlík, které moc neřeším (podle fotek mi to nepřišlo jako nikterak zajímavé místo, možná pro milovníky historie) a pokračuji směle dál. A hned následuje zase prudký lesní výběh. Opravdu, člověk skoro neběží po rovině. Pak přes vesnici Mořinka směrem na Karlštejn. V podhradí jsem velmi brzo a tak zde potkávám zatím jen zbloudilé trampy, kteří zrovna vylezli ze svých bivaků a útulen. Probíhám kolem hradu a při seběhu od něj postupně potkávám velké množství lidí, kteří v parnou neděli míří na hrad („otvíračka“ je asi za deset minut).
Chvíli lemuji silnici a pak už zahýbám doleva opět na trail a pokračuji stále po červené. Dostanu se až k Bubovickým vodopádům a toto místo zpětně hodnotím jako nejhezčí část celého běhu. Hezká příroda a lidi nikde, tak se mi to líbí. Je zde i trošku technicky náročnější úsek po balvanech, což kvituji. Technické pasáže mám moc rád, ale tady v Českém Krasu jsem s nimi nepočítal, tak mě to potěší. Dále stále lesem až k prudkém stoupání, které už nezvládám vyběhnout a dost tady ztrácím z cílového času. Zatím nemám moc zkušeností, nechci to přepálit a někde zůstat, tak raději kopec vyjdu rychlou chůzí. Postupně se učím poznávat své tělo a tomu přizpůsobovat výkony. Pak sbíhám až do Svatého Jana pod Skalou. Tento vyhlášený turistický cíl je teď dopoledne stále prázdný. Většina návštěvníků sem zavítá kvůli vyhlídce, která se ční na skále nad obcí. Po krátkém přemýšlení si na ni vyběhnu taky (i když jsem zde již jednou v minulosti byl). Dává mi to dost zabrat, výhled mi však všechnu námahu vynahradí. Nahoře pokazím romantiku zamilovanému párečku a ještě si od nich nechám udělat fotku, ať mám co sdílet na Instagram. Pak mě čeká ještě asi 6 km do Berouna na vlakové nádraží. Poslední kilometry trasy zahrnují (pro změnu) ještě jedno prudší stoupání a následné klesání až do města.
V Berouně si kupuji zasloužené sladkosti a pivo Plzeň. Hoduji a čekám na tradičně zpožděný vlak. Pak už nasedám a vracím se směr Praha. Trať měla nějakých 32 km a celkově jsem nastoupal 1 100 metrů. Celkově jsem napočítal 7 krátkých, ale prudkých kopců. Já si ji moc užil a už se těším na přeběh dalšího CHKO.