Za ledovou horou a černými lesy je stříbrná řeka a za ní kdesi… Začíná další ultra. Dobeš v mé oblíbené písni zpívá něco o lásce a já si sem napíšu něco o ultra.
Je pátek pozdě večer, něco kolem půl dvanácté. Sedím v autobuse, vedle mě Griša a jedeme vstříc novým zážitkům. Přemýšlím, co všechno mě čeká a napadá mě paralela, že kdysi jsem v podobnou hodinu jezdil autobusem na párty do města. A je to vlastně moc hezké srovnání. Vždyť i teď jedu na párty, po které budu mít chvilku kocovinu, ale za týden budu chtít znovu. Když jsem chodil každý víkend pařit, bral jsem to zodpovědně a mnohokrát vydržel až do rána. Teď, když jedu na ultra, poběžím taky až do rána a ještě mnohem dál.
Nechci popisovat samotný běh, ale rád bych se zamyslel nad motivací, touhami a zkusil si odpovědět na tu tolik omílanou a jednoduchou otázku „Proč?“. Tak třeba proto, aby člověk po spoustě letech běhání zjistil, že se dá běžet i na 80. km nebo dokonce 100. km. To je jeden z těch pocitů, který se tak strašně těžko popisuje, ale v jednu chvíli mi moje nohy začnou připadat jako stroj. Jakoby se zasekly v určitém monotónním pohybu a ten měly dělat až do konce života. Asi určitě to není zdravé, ale ten pocit je sakra opojný. Kam až se dá dojít? Zatím jsem byl na 125. km a neumím si představit, že se dá jít dál. To jsem si ale před deseti lety po 30-kilometrové túře v Tatrách myslel taky. A pak po prvním 80-kilometrovém pochodu a taky po první B7. Abych si na tyhle otázky odpověděl, přihlásil jsem se na vysněnou stomílovku na Istrii, která se koná příští rok v dubnu. Ta má rovných 168 km a mohl bych si díky ní na některé další otázky odpovědět. Dá se tam dojít? Nevím… Když mi Griša při poslední stovce na 85. km připomněl, že tam mě bude čekat ještě jednou tolik, v hlavě jsem si rychle vytvořil pravděpodobnost dokončení a dal jsem si rovných 10%. Musím makat.
Zpátky ke stovkám. Pozor! Je to droga. Po prvním kilu mi trvalo pěkných pár měsíců rozmýšlení, zda půjdu na další. Pak jsem se však přihlásil a pak zase. No a teď uběhnou sotva dva dny od závodu a já už přemýšlím o dalším. Na každém ultra dostávám až nelidské dávky dopaminu a pocitů štěstí. X-krát za závod mi přeběhne mráz po zádech (a ne, není to zimou nad ránem) a do hlavy mi vyletí takový ten krásný pocit štěstí. Nemyslíš na nic jiného než na to, že právě teď žiješ naplno a víc už to nejde. V tu chvíli už dávno nemyslím na práci, ani na jiné problémy. V hlavě mám prázdno a je připravena jen na tyto nájezdy štěstí a dopaminu.
Ultra mě vytrhává ze stereotypu. Vždyť život po třicítce chvílema sklouzává do lehké nudy. Už to není bezstarostná střední, nebo výška. Lidi kolem mě řeší hypotéky, děti, svatby. Já si v běžném životě občas připadám, že tam ani nepatřím a že ostatním nestíhám. Jenže na ultra se tyto věci neřeší, nikdo se tě moc neptá a když jo, tak tě nesoudí. Možná tam trošku unikám před realitou. To ale celkově platí o mém běhání. Když znervózním a přijde mi, že něco nestíhám, nebo jsem divný, jdu běhat. Když mě něco naštve, jdu běhat. Když jsem smutný, jdu běhat. Když jsem šťastný, jdu běhat.
Na dlouhých závodech poznáš sám sebe, ale i lidi kolem tebe. O klucích, se kterými na takové akce chodím, už taky vím, jak se v psychicky a fyzicky těžkých chvílích chovají a že umí v takových situacích podpořit vlídným slovem a dostat mě z krize. To se pak dá lehce přenést i do běžného života. Jestli chcete někoho poznat, vemte ho na nějaké kilčo. Kdybych měl vzít holku na první rande, vzal bych ji na stovku, abychom se pořádně poznali (:D). Samozřejmě nadsázka, ale přítele poznáš na těchto akcích velmi dobře.
Tak jsem si napsal něco o ultra, něco o lásce.