Já vím, každý máme sny. Některé rezonují víc a některé míň. A některé jsou tak silné, že se po letech, kdy byly uložené v zadních komnatách naší hlavy, dostanou opět na scénu a do popředí zájmu.
Před osmi lety jsem začal poprvé systematicky běhat. Předtím to bylo vždy jen v rámci jiného sportu. Běhali jsme v zimní přípravě na fotbalových trénincích, běhal jsem na soutěžích dobrovolných hasičů. Bral jsem to jen jako nutnou povinnost, abych dosáhl úspěchu v jiném sportu. Nikdy jako sport primární. Před těmi osmi lety jsem však vyběhl a zkusil to brát jinak, jako samostatný sport. Začal jsem běhat každý den, běhával jsem z vysokoškolských kolejí v Praze na Suchdole a na začátku mě to ohromně bavilo. Uběhlo půl roku a já si říkal, že teď už nepřestanu. Jenže přestal… Byl jsem líný investovat do jakéhokoliv vybavení, běhal v nevhodných botách a postupně se má kilometráž a chuť snižovaly, až jsem přestal úplně.
A běh mi vůbec nechyběl. Dokonce bych řekl, že jsem na něj zanevřel a byl k němu čím dál víc odtažitější. Brácha chodil v dalších letech více, či méně stále a občas mě přemluvil. To ale byly jen takové nárazovky, kdy jsem se vždy jen utvrdil, že celé šílenství kolem tohoto sportu vůbec nechápu.
Na podzim roku 2019 jsem přišel z cestovatelského festivalu, kde jsem vyslechl spoustu fascinujících příběhů o chození v horách a další skvělé zážitky. Hory jsem v tu dobu už nějaký pátek miloval a chtěl jsem dělat to, co lidé, kteří mi ten den přednášeli. Mít lepší fyzičku a ty hory přebíhat. Jen tak si poletovat po hřebeni a stihnout za den daleko víc. Vyběhl jsem a stálo to totálně za hovno. Nejhorší tři kilometry v životě. Cítil jsem se fakt špatně… Fyzicky i psychicky. A právě špatná psychika v tu dobu mě u běhání udržela. Špatné životní období jsem díky běhu překonal a postupně šla i fyzička vzhůru. Do běhání jsem se zamiloval stejně jako tenkrát do hor.
V dalších dvou letech jsem toho stihl poměrně dost. Běh se stal každodenním chlebem a teď už si bez něj nedokážu život představit. S klukama jsme podnikli spoustu delších pochodů a já začal pobíhat po hřebenech hor přesně tak, jak jsem si vysnil a předsevzal. Při tom všem tady však zůstala ještě jedna dávná výzva z vysokoškolských let. Vzpomínám, jak byla tenkrát vzdálená a já se vždy jen zasnil, ale potřebné kroky jsem neudělal. V nejtěžším lockdownu na jaře letošního roku jsem už ale věděl, že tentokrát si to vzít nenechám. Přihlásil jsem se na maraton a začal se těšit. Díky nemožnosti cestování jsem v zimě a na jaře naběhal dostatek kilometrů.
S klukama jsme podnikli pochod Ještěd-Sněžka (viz jiný článek na blogu) a na sklonku léta jsme s Karlem prošli Beskydskou sedmičku (také jiný článek na blogu). Já nabyl dojmu, že jsem nesmrtelný a samotnou přípravu v posledních dvou měsících těžce podcenil. Prostě spousta akcí s pivem v ruce a málo tréninku.
… Přijíždíme s bráchou (běží doprovodný závod na 10 km) do Třeboně. Je krásný podzimní den a nad místními rybníky se povalují ranní mlhy. Teploty se mají v maximech vyšplhat na patnáct stupňů a téměř nefouká. Bude to ideální den pro skvělý sportovní výkon. Po dvou hodinách čekání se stavím na start a plný adrenalinu vyrážím na trať.
Zde úryvkovité shrnutí dlouho očekávaného běhu:
- 1. kilometr – neskutečná energie, vybíhá se zprudka a já jsem totálně nadržený na trať, ale začínám dle plánu
- 6. kilometr – první občerstvovačka, zrychluji, cítím se skvěle, přestávám se držet mého plánu a přibližuji se vodiči na 3:30
- 10. kilometr – plánu se už vůbec nedržím, jsem na dohled vodiče na 3:30, běží se mi neskutečně lehce, jako bych lítal
- 15. kilometr – stále se držím na podobné pozici za větší skupinkou běžců, ale tak nějak tuším, že se za chvíli něco musí podělat
- 20. kilometr – kousek před půlkou (kterou zaběhnu skoro v osobáku), povídám si s jiným běžcem a nadšeně mu vyprávím, že je to můj první maraton a vše se vyvíjí naprosto nad očekávání
- 21. kilometr – obrátka, psychika (při pomyšlení, že je to stále jen půlka) dostává dost zabrat
- 25. kilometr – první zeď, musím skoro zastavit a trošku se vydýchat, tempo padá
- 28. kilometr – myslel jsem, že se zase rozběhnu, ale ne… Je to horší a horší. Tady reálně uvažuji, že se na to vykašlu… Pak zjistím, že bych se neměl jak dostat do cíle a tak pokračuji
- 32. kilometr – stále aplikuji indiánský běh, čas letí nahoru a já se bojím, abych to pod ty 4 hodiny stihl, vyčítám si zběsilý a opět přepálený start
- 35. kilometr – totální bída, dávno bych to vzdal, kdyby v cíli nečekal táta s mámou
- 37. kilometr – ok, jeli 300 km, aby se podívali, jak dokončím maraton, tak to prostě dojdu pěšky
- 40. kilometr – už vím, že to pod 4 hodiny (což byl hlavní cíl) stihnu, ale stále se trápím
- 41. kilometr – pohání mě nějaká neznámá slečna na kole (děkuji), chytají mě křeče, jsem smutný z druhé půlky – takhle jsem si to nepředstavoval
- 42. kilometr – beru si šampaňské 200 metrů před cílem, málem se z něj pozvracím
- 42,2. kilometr – jsem v cíli, asi trochu brečím, chci chcípnout a hlavně už nikdy nechci běžet maraton
Jsou tři týdny od závodu a já hledám nějaký slavný maraton, který bych mohl běžet příští rok…
Běhat je tak neuvěřitelně snadné a zábavné.