Sedím s rodiči na obědě v Praze a najednou zase dostanu ten nepopsatelný pocit. Pocit, že potřebuju do hor. Dostavuje se vcelku často, téměř každý týden. Jenže teď je to už pár víkendů, kdy jsem se do hor nedostal. Byly to zajímavé a parádní víkendy, ale abych mohl chodit po kopcích, to ne. Hlava pracuje rychle a než dojím poslední sousto, je rozhodnuto. Za týden se sbalím a vyrazím. V několika dalších okamžicích rychle proletím booking.com, mapy.cz a další oblíbené platformy. Napadne mě vyjet do polské části Krkonoš. Nikdy jsem tam nebyl a pár lidí mi o nich již vyprávělo. Vše zapadne, objednám si ubytování a v pátek po práci sedám do auta.
Jak já miluju tu svobodu rozhodování. Prostě si v týdnu něco zamanu a o víkendu si to zrealizuju k obrazu svému. Jedu po oblíbené dálnici směr Liberec (rád ji mám hlavně z toho důvodu, že cesta po ní vždy znamená přicházející dobrodružství). Před Boleslaví se na benzince zastavím na kafé (myslím, že pátečním kávám na benzinkách bych měl věnovat samostatný článek) a je mi dobře. Dávno padla tma a já pokračuju malebnou krajinou Maloskalska dál na sever. Proletím Tanvaldem a hurá do průsmyku nad Harrachovem a k našim severním sousedům. Před osmou jsem v cílové destinaci. Rychle se vybalím, obhlédnu svůj skromný pokojík a jdu dolů do města. Hned v prvních chvílích mě nadchne jeho typická horská atmosféra. Do restaurace již nejdu, večeři nakoupím v místním krámku a pak už mířím zpět na pokoj psát blog. Mám tady však ještě resty a zítra si centrum prohlédnu pořádně.
Ráno mě ze spánku vytrhne budík už v 5:30. Dost nehezká hodina. Chvíli se převaluju, ale v 6:30 stojím před apartmánem a jsem natěšený na dnešní běh. Mám naplánovaných 26 km s cca. 1 100 metrovým převýšením. Vybíhám ještě za tmy a hned na konci městečka se po turistickém chodníku přežene vysoká zvěř. Ráno začíná být lepší a lepší. Po chvíli se rozední a já konstantně stoupám po turistickém chodníku. Kolem mě jsou hluboké lesy a mohu si užívat klid, kdy většina turistů ještě vyspává. Už tolikrát se mi osvědčilo vyrazit za úsvitu a být před všemi napřed. Dnes potkám prvního člověka, až když budu sbíhat zpět do města. Po pár kilometrech se mi do cesty staví vodopád Kamieńczyka. Bohužel se nedostanu až k němu, jelikož je vstup ještě uzavřený… To je zase ta nevýhoda brzkého startu. Nevadí, naštěstí se dá prohlédnout i z neplacené plošiny. A musím říct, že je nádherný a hlavně dost vysoký. Na české straně Krkonoš takový nenajdete (pokud nepočítám Pančavský, který je ale dost specifický). Pokračuji dál a cesta se láme do stále prudšího svahu.
No a pak to přijde. Kolem 1 000 m n. m. jsou první náznaky sněhu. První sníh letošní zimy. Raduju se a běžím dál. Úměrně mojí radosti se zvyšuje i hustota mlhy kolem. O výhledech zatím nemůže být řeč, ale já pořád doufám, že vyjde předpověď a počasí se trošku umoudří. Nad 1 300 m n. m. jsou čistě zimní podmínky, teplota zůstává pod bodem mrazu a můj běh se začíná víc a víc podobat chůzi. Poslední část je totiž extrémně prudká a zledovatělá, nezbývá mi než přepnout do módu „rychlá chůze“. Za chvíli jsem na vrcholu Szrenica, který je nejvyšším bodem dnešního dne. Chvíli se kochám bílou pohádkou a pak pokračuji po červené hřebenovce po hranicích. Je mi trošku zima a tak spěchám k ledovcovým jezírkům na dně Sněžných jam. Po cestě si užiju dřevěné chodníčky a taky trhající se oblohu. Konečně je hezky vidět a já shlížím na krásné údolí plné lesů. Běžím mokrým sněhem, pod kterým jsou velké kameny. To dělá mou cestu dosti exponovanou. Na dalším rozcestí se vydám zpět do údolí a v první části mě doprovází tekoucí říčka, která si díky tajícímu sněhu našla cestu přímo po turistické značce. Dost mě to zpomalí, ale to mi dneska nevadí… Nikam nespěchám.
V údolí na mě čeká krásná vesnička Michalowice a kousek za ní nádherná vyhlídka na celé Krkonoše. Dál pokračuji k vodopádu Szklarki, kde už je kolem desáté hodiny dost turistů. To znamená jediné, čas jít domů. A tak jsem za chvilku zpět na apartmánu a následuje odpočinek. Je teprve jedenáct, já mám za sebou „celodenní“ túru a na objevování města mi zbývá skoro celý den. Oběd a večeři si užiju v nejlepších místních restauracích (teda nejlépe hodnocených na Googlu). Parádní jídlo, kafíčka, samozřejmě pivka a mezitím psaní blogu. Odpoledne přesně takové, jaké si představuju. Večer pak usínám plný dojmů a jen si říkám, že to tady dost miluju už po prvním dni a co nejdřív se sem musím vrátit.
V neděli vstanu (na vzdory očekávání) dost brzo a venku je nečekaně hezké počasí. Proto rychle vyrážím na vyhlídku kousek za městem. Je mi jasné, že za chvíli se počasí zkazí. Vše stihnu a užiju si další nádherný výhled na Krkonoše. Tyto pohledy jsou opravdu dechberoucí a já se nemůžu vynadívat. Navíc mám prostornou vyhlídkovou plošinu celou pro sebe, což vše ještě umocňuje. Strávím tady společně s toulavou kočkou asi půl hodinky. Pak už nasedám do auta a vyrážím oklikou přes Jizerské hory a Liberec zpět domů do Prahy. Počasí jsem odhadl přesně, po pár kilometrech cesty se zatáhne a začne šíleně foukat. Ve městě Świeradów-Zdrój mě ještě zaujme identická stezka v oblacích s tou naší v Dolní Moravě. No a o pár hodin později jsem zpět v Praze.
Vše vyšlo podle představ. Takto nějak si představuju víkend sám pro sebe.
Další fotky:
