Asi tři roky zpátky za mnou přišel Karel s otázkou, jestli bych s ním nešel na Beskydskou Sedmičku – závod přes celé Beskydy. S úsměvem na tváři a s trochu pohrdavým tónem v hlase jsem odmítl. Proč bych to jako dělal? Proč bych se měl trápit na nějakém extrémním závodě noc a den? Proč? Nechápal jsem, co ho na tom láká. Vždyť občas stačí vyjet do Tater nebo Krkonoš na celodenní túru.
Tři roky uběhly jako voda a já stojím na parkovišti v Třinci kousek od akreditace na B7. Dívám se na ostatní závodníky kolem sebe a nechápu. Jsme tady, máme před sebou 101 km a 25 hodin utrpení. A já se na to těším. Co se to se mnou proboha stalo?
Je pátek, těsně před osmou večerní a my po rychlé akreditaci vyrážíme na trať. Předpověď hlásí občasné přeháňky, ale v posledních dnech se prognóza rapidně zlepšila a hlavně v noci by mělo být jasno a beze srážek. To by nám mělo hrát do karet. Cítím, že nad ránem bude zima, ale vycházíme v kraťasech s tím, že se brzo zahřejeme. A taky že jo, prvních pět kilometrů je po rovině, ale pak se trasa zlomí do extrémně prudkého kopce. Začínáme stoupat na Javorový vrch, který se ční nad Třincem. Cestička vede přímo po sjezdovce a po nedávných deštích je pořádně rozblácená. Hned na začátku pochopíme o čem B7 bude. Po dalších úmorných minutách dorazíme nahoru, kde řádně vyfukuje a tak si jenom odpípneme na kontrole a už si to šineme zpět dolů do údolí. Tam na nás čeká první občerstvovací stanice v obci Řeka. Rychlé doplnění tekutin a cukrů a už zase zpátky na trať a do kopce. Tentokrát stoupáme na Ropici a je to opět po nějaké staré sjezdovce mimo značené trasy. Stoupání krátké, ale snad ještě prudší než to první. Po chvilce jsme nahoře, ale první dva kopce nám ukázaly tvrdou tvář Beskyd a tohoto závodu.
Pak zase dolů a do Morávky na další občerstvovačku, která je suprově zásobená a celkově vypadá tak nějak přátelsky. Opět rychle doplníme vše potřebné a vydáváme se vstříc třetímu kopci Travný. Ve stoupáních si moc nepovídáme, jelikož se každý soustředíme na sebe a svůj výkon, abychom se nějak dostali nahoru. Na kopci si pak vždy jen plácneme, pípneme čipem a jdeme zase dolů. Rovinatých úseků opravdu moc není. Přesto je jich přece jen o něco víc než to vypadá na hrůzostrašné mapě profilu závodu. Před obcí Krásná se před nás dostane elitní skupina závodníků a my jen obdivujeme jejich tempo. Je černočerná noc a já stále častěji myslím na světlo a těším se na východ slunce. Následuje táhlý kopec Kykulka, který je přece jen více odpočinkovější a není zde žádný prudký nebo jinak extrémní úsek. To po prvních třech náročných vrcholech přichází vhod. Po nějaké době dorazíme na občerstvovací stanici Malenovice, odkud už začíná stoupání na královnu Beskyd, na Lysou horu.
Hned na začátku stoupání uděláme společně s dalšími účastníky malou chybku a několik set metrů si zajdeme. Naštěstí vše rychle vyřešíme a vracíme se zpět na trať, která je jinak suprově značená fáborky a šipkami. Ty jsou reflexní a ve světle čelovky se tak parádně odrážejí již z velké dálky. Na nepřehledných úsecích pak ještě asistují pořadatelé a dobrovolníci. Vše vychytané do detailu. Po návratu na oficiální trať se pouštíme do nesmírně prudkého stoupáku plného kořenů. Tím začíná naše pouť na Lysou horu. Rychle nastoupáváme potřebné výškové metry a po pár kilometrech se terén alespoň trochu narovná. Navíc už začíná pomaličku svítat, což nám dodá spousty energie. Snad to i vypadá, že východ slunce nám vyjde přímo na vrcholku. A ono opravdu ano, po dalších dlouhých kilometrech vyjdeme nad hranici lesa a otvírá se nám výhled na jeden z nejúžasnějších východů slunce v životě. Neuvěřitelná podívaná, která bere dech. V dálce vidíme Tatry a nebe se barví do oranžovo-ruda. 40 km jakoby ani nebylo a já fotím a fotím. Slunce mi dodává další pozitivní energii a na samotný vrchol to skoro vyskáčeme. Taky je to už jen kousíček. Nahoře si děláme další fotky a užíváme si tu nádheru. Nemůžu pochopit, že nám to tak vyšlo. Snad jsme takové ráno dostali jako odměnu za tu probdělou noc. No a za chvilku hurá do Ostravice na největší občerstvovačku na trase.
Po dlouhých kilometrech z kopce jsme dole v Ostravici. V klesáních se snažíme občas běžet, jelikož je to úspornější a bolí nás tak míň nohy a taky ukrojíme něco z cílového času. Přece jen, cítíme se stále výborně, tak proč to trošku nepopohnat. Ovšem cesty dolů začínají být stále horší a horší a já se vždy těším až se cesta zase narovná a my pak půjdeme opět na další vrchol.
V Ostravici strávíme půl hodinky, dáme si něco slaného v podobě polívky a salámu a pak už před sebou máme nejdelší stoupání na Smrk. Všichni nám vyprávěli, jak je to rozhodující a že zde spousta lidí ztratí vůli. Já i Karel musíme teda ostře nesouhlasit, jelikož si toto stoupání užijeme snad nejvíc ze všech. Většina úseků má ucházející sklon a navíc se do nás opírá dopolední slunce, které nás zahřívá po studené noci. Po chvíli jsme opět v klesání a snažíme se občasně popobíhat. Pak dorazíme do Čeladné, kde na nás čeká Erik, který nám doveze kolu a svoji maličkost jako podporu na další úsek. Jde s námi na kopec s tajemným jménem Čertův mlýn. A tady začíná první krize, kopec ještě tak nějak zvládneme, i když je to zase do tvrdého krpálu přes spoustu kořenů a kamenů. Na ty jsme si však už nějak zvykli. Co nás ovšem překvapí, je déšť, který se spustí po krátkém klesání za vrcholem. Navíc je to před Pustevnami zase mírně do kopce. Tento stoupák jsme však nečekali a tak nás trošku demotivuje. Na Pustevnách je naštěstí super občerstvovačka se škvarkovou pomazánkou, která přijde po 75 km vhod.
Dál volíme delší cestu, nechceme si trasu zkracovat přes povolenou spojku přímo na Radhošť. Míříme tak dolů k lanovce do Ráztoky. Znovu nás zastihne prudký déšť, dole na nás však čeká kafé, které nám náladu vyžene zpět do přijatelných výšin. A zase… Kopec… Tentokrát Radhošť. Zákeřný a jeden z nejhorších. Na začátku pohodička, libujeme si ve stoupání a vše je téměř růžové. To se ale ve druhé polovině změní a opět je to tvrdá dřina. A na tomto kilometru už to není žádná sranda, je potřeba zatnout zuby a šlapat dál. Nahoře na Radhošti se udělá zase hezky a kolem se válí mraky, občas jimi prosvitne slunce a my vidíme až do údolí. Vcelku mystická záležitost. Sestup dolů na Pindulu bolí hodně a já už se kolikrát jen dívám před sebe, jak dávám nohu před nohu. Dole v sedle poslední občerstvení. Do cíle zbývá pouhých 13 km. Já si řeknu, že je to ještě víc než desetina závodu a to mě psychicky pořádně nalomí. Naštěstí je tady skupinka dobře naladěných lidí a do posledního kopce se vyráží ve velkém houfu. Po dlouhých minutách a dvou falešných vrcholech jsme se západem slunce na Velkém Javorníku, kde je asi ta nejhezčí rozhledna na světě. Na tu však teď není ani pomyšlení.
Rychle dolů. Nejprve prudký svah, ve kterém se rozbíháme a běžíme a běžíme. Neskutečné, co se to děje? Proč máme potřebu běžet? Předbíháme dobrou padesátku závodníků a ti se nám také dost diví. Má to ale výhodu, jsme rychleji dole. Tam se trať narovná a my jdeme dlouhým lesem, který se proměňuje v mohutný žlab. Je to však nekonečné. Přišla druhá noc a psychika dostává na frak. Město stále nevidíme. Chtěl bych se rozběhnout, ale už to vůbec nejde a tak minuty ubíhají dost pomalu. A pak konečně, před námi je cílové město Frenštát pod Radhoštěm.
Pár posledních zatáček, slova díků a už vbíháme (spíš vklusáváme) do cílové rovinky. Tam na nás čeká povzbuzující Erik a k mému překvapení spousta dalších lidí, kteří nám tleskají. Nechápu proč, vždyť my nejsme ti hrdinové, kteří bojují o první místa a celých 100 km neúnavně běží. Až se mi zdá, že si to ani nezasloužíme, ale to absolutně není pravda. Zaslouží si to každý, kdo se na B7 přihlásí a zdolá ji. Není to jen tak a já si musím honem uvědomit, kolik jsme tomu obětovali a jak moc trénovali, abychom si mohli dovolit odstartovat. Nesmím brát dokončení takového závodu jako samozřejmost.
Cíl závodu byl krásný zážitek, splnění snu a zdolání další výzvy. Jsem za to hrozně vděčný a s odstupem několika dní už přemýšlím, zda půjdeme příští rok znovu. Nebo si zkusíme zase něco nového a třeba ještě extrémnějšího? Vždyť výzev je plný celý svět. Stačí jen chtít a já jsem pořád plný motivace do dalšího tréninku. Obzvlášť po absolvování legendární B7.
A jak řekl Karel: „Tak co, je to ten limit, který hledáme?“
Já myslím a doufám, že není.
Ještě pár fotek a jednotlivé kopečky hezky popořadě:
– Javorový (1032 m n. m.) – tvrdá práce po sjezdovce, na začátek docela masakr
– Ropice (1083 m n. m.) – krátké, ale výživné stoupání pod vlekem
– Travný – traverz (1005 m n. m.) – moc si nepamatuji, ale začátek byl taky ostrý
– Kykulka (996 m n. m.) – mírnější a odpočinkovější kopec
– Lysá hora (1323 m n. m.) – královna a nádherný výhled při východu slunce
– Smrk (1276 m n. m.) – lepší než nám říkali
– Čertův mlýn (1206 m n. m.) – krize, nejhorší kopec
– Pustevny (1020 m n. m.) – nečekané stoupání v dešti
– Radhošť (1029 m n. m.) – první půlka ok, druhá očistec, druhý nejhorší kopec
– Velký Javorník (917 m n. m.) – dva falešné vrcholy, ale celkově spíš už euforie
