Pojedeme do Ameriky! Řekli jsme si někdy na jaře. A bylo jasno.
Ameriku a především její jihozápad jsem měl ve své hlavě někde vzadu uschovanou roky. Nebyla příležitost, pak nebyla odvaha, pak peníze, pak byl covid. No a letos se vše obrátilo. Konečně můžeme vyrazit. A tak dáváme dohromady partu – já, Erik, Karel, brácha a Hovy. Už jsme na sebe zvyklí a zažili jsme spolu spoustu dobrodružství a tak nepochybuji, že 16 dní za oceánem nám nebude dělat žádné problémy. Začínáme s plánováním a vlastně celé léto řešíme detaily cesty. Nejdůležitější je vyřešit letenky a auto. Mezitím plánujeme přesnou trasu cesty. Není to moc složité, jelikož tento známý roadtrip absolvovalo před námi spousta lidí a na internetu je jeden blog vedle druhého, kde jsou detailní itineráře cesty. Přesto je toho k zařízení vcelku hodně a tak mám týden před odletem starosti, zda všechno vyjde přesně tak, jak si představujeme. A hlavně… Jaká ta Amerika vůbec je?
Spím sotva tři hodiny a už mě budí zvonění mobilu, kdy Hovyho telefonát supluje klasický budíček. Sbaleno máme, vyrážíme proto velmi záhy a po chvíli už sedíme v autobuse, který nás doveze až na letiště. Tam dorazíme s předstihem, jelikož v posledních měsících se na letištích vyskytovalo mnoho problémů s odbavením a vznikal velký zmatek. Teď, uprostřed podzimu, je vše jinak. V pohodě si odbavujeme naše zavazadla a dáváme ranní kávu. Tři hodinky uběhnou jako voda a brzo jsme ve vzduchu na cestě do Amsterdamu. Tam nás čeká pětihodinové mezipřistání. Po zrušení režimu letadlo na třetím největším letišti starého kontinentu zjišťujeme, že se vše ještě o hodinku protáhne. Nevadí, je víc čas na pivo. A tak hledáme a hledáme. Není to vůbec lehké, ale nakonec duty free shop najdeme a levné Heinekeny kupujeme každý v paklících. Čekání si tedy dost zpříjemníme a příjemně naladění nasedáme do letadla za oceán. Je to můj první dálkový let a jsem v očekávání, jaké to bude. Po 11 hodinách v letadle musím říct, že to nebylo to nejhorší, ale že bych z toho byl nadšený… Spíš rozlámaný a s křečema v bříšku. Bublinky z piva udělaly vysoko ve vzduchu své. Každopádně, jsme v LA a chceme se co nejrychleji dostat na ubytování. Migrační kontrola (navzdory strašení na netu) proběhla rychle a hladce. Po chvíli vyzvedneme parádní auto a razíme na ubytko.
Nasáváme první minuty a hodiny v USA, ale je tma a my jsme extrémně unavení. Hostel najdeme dost rychle, horší je to s parkováním. Kroužíme ulicemi a hledáme volné místo, jelikož hostel své parkoviště nemá. Trvá nám to asi půl hodiny a pak už vybalujeme kufry na ubytování, které je dost svérázné a pokoj pro 10 lidí je možná ten nejmenší, který jsem na hostelu zažil. A to jsem jich pár už navštívil. Dorazí nás to, že se nachází v korejské čtvrti, kde si nejde normálně nakoupit a dva supermarkety, které navštívíme, vystihl nejlépe Karel: „Tady je všechno a zároveň nic“. Nechápu, regály narvané k prasknutí, ale koupit nejde vůbec nic. Vysvětluju si to tím, že jsou zvyklí používat úplně jiné potraviny a postupy vaření, které jsou nám zapovězeny. Náročná první noc. Ráno se i přes únavu budím trochu dříve a začínám pociťovat mírný jet lag. Jdeme si s klukama krátce zaběhat a pak se rychle sbalíme a razíme na Venice beach. Musím říct, že po této noci jsem z hostelů asi definitivně vyléčený a je dost možné, že už žádný nikdy nenavštívím. Asi jsem holt starý.
1. den – Los Angeles
V brzkém dopoledni vyrážíme směr pobřeží a na známou Venice beach. Ještě před příjezdem k oceánu si dáváme typickou americkou snídani v jednom z mnohých bister. Lívance, vajíčka, slanina, javorový sirup… Paráda. Posilnění dobrým jídlem míříme k mohutným vlnám oceánu a procházíme se po pobřeží. Pláž je obrovská a domečky, které ji lemují, hrají všemi barvami. Míjíme známou Muscle Beach a skatepark. Po pár kilometrech dorazíme k známému molu Santa Monica, kde historicky začínala Route 66 a ve filmu se otáčel Forrest Gump. Následuje rychlý návrat a už skáčeme do auta a přesouváme se do čtvrti Hollywood, která je kolébkou světového filmu. Zastavíme kousek od známého chodníku slávy a projdeme se po něm. Je to zajímavé místo, ale že by mě nějak hodně uchvátilo, to se říct nedá. Možná je to i počasím, které je typicky podzimní a k LA mi úplně nesedí. Po další kávě pokračujeme do kopce na Griffith Observatory, ze které je nádherný výhled na celé město a jeho další aglomerace. Určitě největší zastavěné území, které jsem kdy viděl. Protože je již polovina října, slunce zapadá brzo a my tak musíme spěchat na další vyhlídku, abychom viděli nápis Hollywood. Opět se jedná o místo, které mi není nijak blízké, ale zároveň jsem rád, že si ho mohu odškrtnout. Na sklonku dne se zastavujeme v prvním fastfoodu – Jack in the Box. Doporučovali nám ho kamarádi, ale jsme trošku zklamaní. Asi jsem čekal nějaký úlet, který se ovšem nekonal a osazenstvo vnitřních prostor tomu také moc nepomohlo. Každopádně jsme najezení… Teď už jen zbývá koupit pivo, vypít ho na verandě hostelu a jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta pouští. Nemůžu se dočkat až vypadneme do přírody. Den v LA bohatě stačil.
2. den – přesun do Grand Canyonu
Vstáváme velmi brzo ráno a vydáváme se na dlouhou cestu. Asi 800 km dlouhý přesun až do kempu u Grand Canyonu. První dvě hodiny se proplétáme aglomerací LA a při úsvitu jsme teprve na okraji zastavěné oblasti. Jedeme po dálnici. Ty jsou tady široké a mnohoproudé, ale já bych řekl, že paradoxně klidnější než u nás. Řidiči jsou trpělivější a řízení je zde o kus menší stres. Po výjezdu z města míjíme letovisko boháčů – Palm Springs. Kousek za ním zastavujeme ve Walmartu a posléze se snažíme zajistit místní SIM karty. To se nakonec bohužel daří jen Karlovi, jelikož má iPhone, na který jsou tady přece jen zvyklejší. Nevadí, máme alespoň jeden přístup k internetu pro případné hledání čehokoliv. Dále pokračujeme do prvního národního parku, který se jmenuje Yoshua Tree. Už chvíli jsme v poušti a teplota od rána zásadně stoupla. Shodili jsme svršky a je příjemných 25 stupňů. Tento park máme jen jako takovou ochutnávku. Projíždíme ho autem a zastavujeme na jednotlivých spotech, u kterých se vždy krátce projdeme a obdivujeme krásy této pouštní krajiny. Typické jsou stromy, po kterých je park i pojmenován. Moc se nám tady líbí, ale už musíme vyrazit dál. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Vjíždíme do naprosté divočiny a napojujeme se na historickou Route 66. Pouštíme si známé americké písničky a kolem nás je fascinující krajina. Přesně taková, jakou jsem si představoval z filmů. Pak dorazíme k typickému motelu, kterých bylo kolem slavné cesty nespočet. V dáli vidíme nekonečně dlouhé nákladní vlaky. Nechápu, fakt si připadám jako ve filmu. Pořád mírně stoupáme a z pouště se dostáváme do lesnatějšího úseku, ve kterém je umístěn i náš kemp a zároveň je to okraj Grand Canyonu. Když dorazíme, jsou v kempu poslední místa. Tolik lidí na konci sezóny bych nečekal, ale jde vidět, že tento park je jeden z nejslavnějších na celém světě. Ubytujeme se, koupíme pivo, sníme večeři a jdeme spát. Zítra nás čeká dlouhý trek k řece Colorado.
3. den – Grand Canyon – trek k řece Colorado
Ráno rychle posnídáme a autem vyrazíme blíž k okraji kaňonu, kde nám začíná celodenní trek. První okamžiky na okraji jsou snové a neskutečné. Čekal jsem hodně, ale výhled na kaňon mě naprosto uzemní a vžene slzy do očí. Neuvěřitelné, ta obrovská rozloha. Trvá mi řádnou chvíli než to rozdýchám. A pak už se vydáváme směrem dolů. Divné, v Česku většinou začínáme do kopce. Tady to bude trošku naopak. V prvních stovkách metrů se neustále zastavuji a fotím. Po několika minutách si však zvyknu a šlapeme směrem dolů k řece Colorado. Projdeme indiánskou rezervací a sestupujeme stále níž. Výhledy jsou pořád naprosto nepopsatelné. Po několika hodinách se dostaneme na dno kaňonu a jsme u řeky, kterou po chvíli překračujeme přes visutý most. Následuje krátký odpočinek a pak už zase hurá zpět nahoru. Nasazujeme tempo a šlapeme. Hovy si dole dopřeje výborný oběd, který však po cestě zpět vyhodí. Snad si ho ještě jednou užijí zdejší zvířátka. Výstup je to náročný a k autu dorazíme až těsně před západem slunce. Následují již tradiční piva, večeře a povídání. Spát jdeme zase brzy. Všichni jsme unavení.
4. den – okolí městečka Page
Oči mám otevřené už kolem páté hodiny ranní, ještě mi evidentně dobíhá jet lag. Po sbalení našich stanů vyrážíme opět na cestu. Ještě se stavíme v místním obchůdku, kde kupujeme zásoby a upomínkové předměty. Musím říct, že obchody se suvenýry mají řešené velmi hezky a je z čeho vybírat. Hovy to může potvrdit, jelikož se tyto návštěvy stanou jeho oblíbenými ve všech parcích. Poté už jen doplňujeme energii v podobě kafé ve Starbucksu a dál nás čeká asi dvouhodinový přesun k městu Page. Dnes řídí Erik, já sedím na spolujezdci a už od brzkého dopoledne si vychutnávám pivíčka. Ujedeme sotva 50 km a rozhodujeme se navštívit poslední výhled na Grand Canyon. Jedná se o jeden z nejslavnějších pohledů a je to zase krása. Tento park nás okouzlil a bude chybět. To už se však musíme rozloučit a prérijní krajinou pokračujeme v naší cestě. Těsně před cílovým městem je slavný Horseshoe Bend – taková ta podkova, kterou zná snad každý. Na parkovišti zaplatíme povinný poplatek a vydáváme se k této vyhlídce. Mně se pohled na meandrující řeku pod námi moc líbí, někteří z nás však tak nadšení nejsou a místo přirovnávají k vyhlídce Máj nedaleko Prahy. Strávíme zde necelou hodinku a pak už následuje další přesun za město, kde nás v indiánské rezervaci Navajo čeká prohlídka známého Antelope canyonu. Fotky z tohoto přírodního úkazu zná snad každý. Já jsem trošku skeptický už před začátkem. Vadí mi cena vstupného – 80 USD za osobu a hodinovou prohlídku mi přijde dost nepatřičné. Ano, kaňon je nádherný a nic podobného jsem v životě neviděl, ale celkový dojem trošku kazí průvodce, který nám místo vysvětlování a nějakých zajímavých informací pořád dokola vysvětluje, jak vyfotit tu nejlepší fotku na instagram. Na začátku je to vtipné, postupem času spíš otravné. Prohlídka trvá opravdu jen slabou hodinku a já už se těším na dnešní ubytování. To mě nezklame a čeká nás typické americké ubytování v nízkém domku. Je obrovské a my už máme jediný plán. Tím je první oficiální kalba. Vše se povede a vzhledem k pozdnímu ulehnutí si ani moc neužiju pohodlných postelí.
5. den – přes Monument Valley do Moabu
Dnešní vstávání je o poznání horší než ty předchozí. A to i přesto, že jsme konečně spali v pohodlných postelích. Holt, nevyužitý potenciál. Jedeme na snídani do Dinners. Tam nás čeká ta nejtypičtější americká snídaně v podání vajíček se slaninou, které jsou na druhém talíři doplněné sladkými lívanci s ovocem. Bohužel taky zjišťuji, že jsem na ubytování zapomněl Bludišťáka, který je můj velký talisman a tahám ho všude. Po zaplacení 25 USD za snídani (obědvat dneska však nemusíme a navíc jsme si zkusili bezednou kávu) se vracíme do domečku pro onoho Bludišťáka, který se schovává pod polštářem. Včera si taky trošku upil a nějak se zapomněl. Dál řídí Karel a já mu dělám spolujezdce. Jedeme ještě stále rozpálenou pouští. Vůbec bych nepoznal, že už je pokročilý podzim. Vypadá to tady tak na konec srpna… Jen to brzy zapadající slunce dojem kazí. Po asi dvou hodinách cesty dorazíme k slavným útvarům, které jsou taky v indiánské rezervaci. Zaplatíme vstupné, uděláme povinné fotky a vyrazíme na terénní trip údolím. Můžeme jet ve svém autě, což je super. Cesta je však dost rozbitá a tak postupujeme jen velmi pomalu. Na konci cesty nás čeká spousta obchůdků, kde můžeme opět koupit suvenýry u místních a zároveň se kochat neskutečnými výhledy na okolní monumenty. Musíme však pokračovat dál, čeká nás ještě dlouhá cesta do dnešního cíle. Chvíli řídí Karel a pak ho střídám já. Dořídím to až do města Moab. Nádherné venkovské městečko, které založili mormoni. Další dvě noci budeme spát v kempu uprostřed Moabu… Alespoň v to tedy doufáme. A fakt, že jo! Máme štěstí, v kempu zbývají zase asi tři poslední místa. Jedno ihned obsazujeme. Vybalíme věci, postavíme stany a pak už hurá pro piva a večeři do místního obchodu. Tohle pouštní město se mi opravdu moc líbí a od začátku si užívám jeho atmosféru. Po nákupu míříme zpět do kempu, dáme si pivo a jdeme spát opět brzo. Zítra nás čekají rovnou dva národní parky.
6. den – Canyonlands a Arches
Hned ráno se jdeme s bráchou projít a dáváme si kafíčko v místním Starbucksu. Po snídani jedeme do prvního parku, kterým je Canyonlands. Cesta do něj nám zabere asi hodinu. Ještě před vjezdem do samotného parku se zastavujeme na přilehlé vyhlídce, která je nakonec možná ta nejlepší ze všech. Dál pokračujeme do nitra parku, kde postupně navštěvujeme jednu vyhlídku za druhou. Všechny jsou naprosto úchvatné, postupem času však trošku podobné. Vždy je to tak, že přijedeme autem na parkoviště a jdeme několikakilometrový okruh na spot, ze kterého je kruhový výhled na úchvatné kaňony pod námi. Krajina připomíná Mars. Já si ho tak alespoň představuju. Odpoledne se přesouváme do druhého parku, který má název Arches. Jedná se o území, které je plné obloukovitých útvarů. Projíždíme ho opět autem a postupně zastavujeme u dvojitého oblouku a dalších nejznámějších oblouků v okolí. Park je však dost rozlehlý a přijde mi vše hodně daleko od sebe. Navíc je už pozdní odpoledne a začínám mít pořádný hlad. Cestování autem bylo dnes víc než jsem čekal a Arches si tudíž neužívám tak, jak bych chtěl. S odstupem času řadím tento park v žebříčku dost nízko. Určitě hrály roli nepříznivé faktory, které jsem vypsal výše, ale na druhou stranu, tyto skalní útvary nejsou můj favorit. Slunce už se šine za obzor a my spěcháme do dalšího fastfoodu. Vybíráme Wendys na okraji Moabu a všichni jsme nadmíru spokojení. Super burgery. Pak už jen následuje obligátní nákup tallboy beers a posezení u stanů.
7. den – Capitol Reef
Dnes máme v plánu dojet do dalšího parku, který je vzdáleny přes 200 km. V půlce si dáváme skvělé jídlo v bezejmenném fastfoodu na venkově. Kolem cesty se konečně začínají objevovat podzimně zbarvené stromy a my se tak po několika dnech v poušti dostáváme do trochu jiné krajiny. Dokonce na začátku parku potkáváme vodní tok. To je ve zdejší oblasti dost zázračný a samozřejmě příjemný jev. U tohoto toku vidíme poprvé petroglyfy ve skalách, které jsou pro Capitol Reef typické. Potom si zařídíme místo v krásném a útulném kempu přímo na začátku parku. Opět máme štěstí. V kempu je k dostání posledních pár míst. Postavíme stany a odjíždíme do útrob parku, kde si uděláme neplánovanou procházku. Všude kolem nás se nachází ony malby na stěnách a místní krajina dost připomíná Chorvatsko. Ujdeme několik kilometrů a vrátíme se zpět k autu. A pak už jen zpět do kempu, zahrát si karty a jít spát.
8. den – Bryce Canyon
Začátek dne je dnes jasný… Jedeme na místní vyhlášené koláče. Vystojíme frontu a dáváme si lahodný ovocný koláč. Ten nás posílí na dnešní cestu a my jedeme přes sedlo do dalšího parku. To sedlo má přes 3 000 m n. m. a výrazně se zde ochlazuje. Výhledy jsou však opět skvostné. Musím říct, že mě v tuto chvíli už trošičku štve neustále přesouvání autem. Ale chtěli jsme to tak, máme to mít. Veselejší je, že jsme právě nejspíš objevili písničku celého roadtripu. Karel v playlistu náhodně pouští Pražce od Pavla Dobeše a já ještě netuším, že se v následujících dnech nadobro usadí v našich hlavách a bude nás provázet až do konce výletu. Chvíli před polednem dorazíme do návštěvnického centra na začátku národního parku Bryce Canyon. Moc se na tento park těším a tuším, že to bude zážitek. Hned na začátku se bohužel dozvídáme, že se nedostaneme na všechny vyhlídky, jelikož cesta je po několika kilometrech kompletně uzavřena. Důvod nevíme. Pokračujeme však na trail, který vybral Erik a hlavně je stále dostupný. Počasí se od včerejška dost zhoršilo. V Capitol Reefu se dalo ještě pohodlně spát ve stanu, dnes však příroda dává tušit příchod studené fronty. Fouká ostrý studený vítr a neustále hrozí déšť. My si však nenecháme zkazit náladu a uděláme si krásnou procházku skrze hoodoos, jak se zdejším útvarům říká. Je to neuvěřitelná nádhera a já nic podobného ve svém životě neviděl. Jsem nadšený a ihned park řadím vysoko a dostává se někde na špici ke Grand Canyonu. Hoodoos jsou tady tisíce. Užívám si jak chození přímo mezi nimi, tak nespočet přenádherných vyhlídek, které jsou umístěny vysoko na okraji nad údolím, ze kterého tyto podivné věžičky vyrůstají. Trávíme zde celé odpoledne, pak jsme však už unavení a tak se vydáváme do nedalekého města Panguitch. Teda… Ještě se samozřejmě jednou stavíme v návštěvnickém centru a kupujeme další suvenýry… A Hovy mikinu. V pozdním odpoledni přijíždíme do venkovského městečka, které je opět jako z filmu. Dáváme si burger v místní restauraci, nakoupíme večeři a 1 litr Jacka Danielse. Jedeme se ubytovat do klasického motelu u cesty. Maličké ubytování s pěti postelemi, Erik je z něj totálně nadšený. No a pak následuje kalba č. 2, na kterou moc vzpomínek není. Solidní výplach. V noci se jdeme podívat na zápraží a venku sněží. Zdá se nám to?
9. den – Zion poprvé
… Nezdá, okolí motelu je ráno pokryté slabou sněhovou pokrývkou a teploměr v autě nám ukazuje minus dva stupně. I díky kocovině si připadám jako ve snu. Ale sníh je opravdu všude kolem nás. Ještě dva dny zpátky jsme se potili ve skoro 30 stupních a teď tohle. No nic, po ránu si střihneme už tradiční problémy na pumpě a pak pokračujeme směr Zion. Pomalu klesáme a sníh kolem cesty ubývá. Každou chvíli přes cestu přebíhá divoká zvěř a já se musím pořádně rozhlížet, abychom nějaké zvíře nesrazili. Dnes je víkendový den a fronta před vstupem do parku je vcelku dlouhá a dává nám tušit, že dnes potkáme víc lidí. Počasí je po dlouhé době trochu horší a dopoledne se co chvíli vyskytují srážky. Kolem poledne se však nebe začne projasňovat a i teplota jde vzhůru a stává se více příjemnou. Tento park je koncipován trošku jinak. Auto necháme u návštěvnického centra (kde si samozřejmě koupíme další suvenýry) a autobusem pokračujeme do nitra parku. Ten je tedy oproštěn od jakýchkoliv aut a tím pádem je tam i větší prostor a klid. Autobusem se necháme dovézt až na konečnou a pokračujeme k soutěsce The Narrows. Uděláme si kratší procházku a asi po dvou kilometrech se obracíme zpět. Dál jít totiž nemůžeme… Pokračovat by se dalo jedině přímo skrze řeku a to je v dnešním dni nemyslitelné. Místní dopravou se posuneme o několik zastávek zpět, dáme si pivko, kafé a jdeme na druhý dnešní výlet. Jedná se o asi 5 km dlouhou procházku k vodopádům, která nás opravdu nadchne. Přijdeme k vodopádům, které se dají podejít a dívat se na ně zespoda. Pak se otočíme a jdeme zpět do údolí. V tom se nám začnou naskýtat neskutečné výhledy na projasněné údolí. Neuvěřitelné… Právě v tento okamžik si připadám jako v ráji a nechápu všechnu tu nádheru. Užijeme si poslední kilometry a metry dnešního dne a pak už zamíříme autobusem zpět na parkoviště a následovně do našeho dnešního ubytování v městě Hurricane. Ubytování je to krásné a klidné. Ještě si stihneme nakoupit v místním krámku a večer posedět u pivka a povyprávět si dnešní zážitky.
10. den – Zion podruhé (Angels landing)
Na dnešní den se moc těším. Vracíme se totiž do Zionu, kde jsme v loterii získali permity na nejznámější trek tohoto parku pod názvem Angels landing. Přijedeme na stejné místo jako včera a autobusem se opět dostaneme do parku. Pak už pokračujeme strmě vzhůru. Stoupáme po chodníčcích vytesaných do skály a už od začátku se nám nabízejí krásné výhledy. Túra to bude vcelku krátká, avšak technicky náročná. Po několika kilometrech těžšího výstupu se dostaneme na rozcestí, kde začíná pravý adrenalin. Asi kilometr dlouhá trasa, která je zajištěna řetězy a prochází přes úzké římsy půl kilometru nad údolím. Chybný krok by znamenal neštěstí. A taky se jich tady už pár stalo. Přesto vidím spoustu lidí v naprosto nevhodné obuvi a fotící si selfie na místech, kde mi to přijde totálně absurdní. Lidská blbost a nezodpovědnost v přímém přenosu. My jdeme raději pomalu a jistě. Nefotíme a jen si užíváme dobrodružství. Cesta je však o něco jednodušší než jsme čekali. Několik těžších úseků tady je, ale povede se nám je překonat jistým krokem. Občas však musíme čekat ve frontě, kdy se na exponovanějších úsecích tvoří fronty. Trasa je totiž obousměrná a my se musíme vyhýbat s lidmi, kteří se z vrcholu zrovna vrací. Za necelou hodinku stojíme na vrcholu a kocháme se dalekými výhledy. Natáčím spoustu videí na GoPro a navzájem se fotíme. Počasí nám přeje. Strávíme zde asi půl hodiny a pak nadejde čas vrátit se do údolí. Zpět se vracíme o dost rychleji, jelikož náš krok je zase o kus jistější. Dole si dáme kafé a vstřebáváme nádherný zážitek. Tato túra je dokonalá. Trošku ji kazí množství turistů, ale i tak je to velká paráda. Následuje nákup upomínkových předmětů a návrat do města Hurricane, kde strávíme druhou noc. Vracíme se poměrně brzo a užíváme si další z řady fastfoodů – Arbys. Poměrně netradiční burgery. Včera jsme zde vyzkoušeli Dominos pizzu a už máme pomalu splněnou většinu podniků, které jsme chtěli vyzkoušet. Večer následuje tradiční vyprávění zážitků, krmení instagramu a pití piv.
11. den – přesun do Yosemitů
Plán na dnešní den je naprosto jasný… Musíme se dostat do 900 km vzdálených Yosemitů. Vstáváme proto ještě za tmy a vyrážíme na dlouhou cestu. Na začátku řídím já a po asi třech hodinách v poušti se dostáváme na předměstí Las Vegas. Stále je dost brzo ráno a my jsme si řekli, že si uděláme dvouhodinovou procházku tímto proslulým městem hříchu. Podaří se mi zaparkovat přímo kousek od hlavní ulice, která je proslulá svými casiny. Kromě této jediné obří ulice v Las Vegas moc zajímavého není. Věřím, že večer a v noci to tady může mít své kouzlo a párty jsou tady asi zajímavé. Takto ráno je to však o ničem. Procházíme městem a mně to tady všechno přijde tak hrozně fake, že je mi z toho špatně. Jsem rád, když dorazíme do auta a odjíždíme pryč. Nejzajímavější bylo asi blikající casino, kde přítomní prohrávali své peníze už brzo ráno. Zbytek totálně o ničem a jsem si téměř jistý, že tady už se nikdy neobjevím. Alespoň v to doufám. Další hodiny jsou fádní, jelikož jedeme po dálnici a krájíme stovky kilometrů směrem k našemu cíli. Někde v druhé třetině cesty si dáme pozdní oběd a uháníme dál. Cesta je oproti dnům minulým docela nudná a já už se těším, až se stočíme směrem k horám. To se brzo vyplní a my se po několika dalších hodinách konečně dostaneme do dnešního cíle, kterým je město Oakhurst. Následuje nákup a ubytování v dalším podobném motelu. Jsme spokojení a jdeme spát. Zítra mě čekají vysněné Yosemity… Nemůžu se dočkat.
12. den – Yosemity
V posledních dnech máme na motelu vždy snídani, což kvituji. Nemusíme ráno nikam na nákup a v klidu si vychutnáme jídlo a pak můžeme rovnou vyrazit za dobrodružstvím. Snídaně tady nejsou nic zázračného, ale na najezení to stačí. Vyjíždíme tedy vzhůru do parku. Cesta zabere skoro dvě hodiny. Vzdálenostně to není tak hrozné, ale vše dramaticky prodlužují neustále serpentýny a klikaté cesty. Teplota je lehce pod nulou a nebe je jasné. Ve vzduchu jde ještě trochu cítit kouř z požárů, které tady i na konci října ještě doznívají. V létě to prý byly jedny z nejrozsáhlejších požárů v historii. Po dvou hodinách dorazíme k výchozímu bodu dnešního treku. Jedná se opět o cestu tam a zpět stejnou trasou. Jdeme na vyhlídku North Dome, ze které se nám má naskytnout nádherný pohled na majestátní Half Dome. První část vede lesem. Možná trošku nudnější úsek, ale já si dost užívám samoty. Během tohoto treku potkáme jen pár lidí a je to velký rozdíl oproti ostatním národním parkům, které jsme v minulých dnech navštívili. Asi po hodině túry se před námi otevře nádherné panorama a my pod sebou vidíme yosemitské údolí a na druhé straně zmiňovaný Half Dome. Scházíme po takové obrovské kamenné plošině a je to nepopsatelné. Všude klid a čistá příroda kam oko dohlédne. Nikdy v životě jsem se necítil ve větší divočině. Sice vím, že kousek odtud máme auto a civilizace taky není daleko, ale ta rozloha a dálavy kolem nás mě dostávají do kolen. Dojdeme po kamenné plošině až na samotný North Dome, kde si najdeme asi to nejlepší místo pro piknik a pojídáme sladkosti. Zároveň se kocháme výhledy do údolí a na spoustu hor v okolí. Všude kolem nás je jen divoká příroda… Jsem nadšený. Stejnou cestou se pak dostaneme zpět k autu a ještě jedeme obhlídnout jezero, které je kousek od nás. Opět krásný kus přírody a taky konečně nějaká pořádná voda. Pak už pokračujeme zpět do yosemitského údolí, nakupujeme spoustu věcí v návštěvnických centrech a procházíme se kouzelnou vesničkou. Musí být super zaplatit si tady týdenní pobyt a jen se toulat po okolí. Cenově to však pro nás bude asi zatím dost nedostupné. Po nákupech se jedeme podívat do lezeckého kempu pod El Capitanem. Projdeme se kolem známých boulderů, omrkneme impozantní stěnu, kterou zdolává mnoho lezců. Následuje přesun k nejznámějším vyhlídkám v Yosemitech. To vrcholí vyhlídkou Tunnel View. Tato vyhlídka je pro mě splněním snu. Vždycky jsem se na ni díval na obrázcích a na ploše mého monitoru a teď jsem tady… Jako bych proskočil do toho obrázku a vše se najednou zhmotnilo. Fotíme se a já si užívám tuto chvíli. Navíc už vím, že roadtrip pomalu končí, tak mám trochu nostalgickou náladu. Ta ale brzy přejde a my musíme zase všechny ty serpentýny zdolat, abychom se co nejdříve dostali na večeři a nákup. Volíme Taco Bell a já jsem teda nadmíru spokojený. S odstupem času jsem si toto rychlé občerstvení vyhodnotil snad jako to nejlepší za celou cestu. Večer pak pokecáme o dni uplynulém a jdeme spát.
13. den – přesun do San Francisca a sportovní zápasy
Vstaneme a jdeme na snídani. Už nás trošku štve, jak je tady vše zabalené do plastu. To je až neuvěřitelné plýtvání. Asi to vše vzniklo během pandemie, ale dost nás některé věci točí. Například každý kelímek na kávu je zabalený v plastovém sáčku a veškeré nádobí je taky plastové. Po snídani vyrážíme ještě jednou vzhůru směrem do Yosemit, ale jen na samotný okraj. Tady je oblast zvaná Mariposa Grove, která je domovem obřích sekvojů. Uděláme si tradiční okružní procházku po hezky zbudovaných trailech a obdivujeme neskutečnou mohutnost těchto starých stromů. No a teď už nezbývá nic jiného než se vrátit zpátky do velkých měst. Sjíždíme z hor a jedeme nepříliš zajímavou krajinou směr San Francisco. Erik, Karel a Hovy jdou na NHL a já s bráchou jdeme na NBA. Kluky tedy vyhazujeme v San Jose, kde budou čekat na večerní zápas s Torontem a my pokračujeme dál do San Francisca, kde nás čeká zápas místních Golden State Warriors s Miami. Projíždíme Silicon Valley a vidíme některé centrály nadnárodních firem. Zahlídl jsem Microsoft a například hangáry NASA. Zajímavá oblast, my ale musíme dost spěchat. Náš zápas se blíží a my ještě musíme vyzvednout ubytování, které je v centru města a já tuším, že v pátek odpoledne to nebude nic jednoduchého. A skutečně není… Čím jsme blíže centru San Francisca, tím doprava na obrovské dálnici houstne a my nabíráme zpoždění. Pak ještě řádnou chvíli bloudíme kolem bloků a v hustém provozu hledáme místo na zaparkování. Vše se nakonec podaří a my převezmeme motel, který je už na první pohled v ne moc hezky vyhlížející čtvrti. Tak snad to bude všechno v pohodě. S bráchou se sbalíme a razíme pěšky na zápas. Jsou to ještě asi tři kilometry, které nám ovšem zaberou dost času, jelikož co chvíli stojíme na přechodě. Naštěstí vše stíháme ještě s rezervou a můžeme si tak prohlédnout halu. Ta je nádherně umístěna přímo na pobřeží. Procházíme se vnitřním prstencem a těšíme se na začátek zápasu. Dáme si párek v rohlíku a k tomu pivo. Párek byl v pohodě a stál 8 dolarů, což mi přijde pro tuto oblast a příležitost normální. Horší to bylo s pivem… To bylo nejdražší v životě a dost těžko se mi to bude někdy překonávat… Stálo 18,5 dolarů. Musím si ho užít! No, klasicky ho vypiju rychle a před začátkem zápasu už nic nemám. Druhé si asi tentokrát přece jen odpustím. Už od začátku ale sledujeme parádní show a vidíme, jak se lidi okolo nás zápasem baví. Přijde mi to úplně přesně tak, jak jsem si tady sportovní zápasy představoval. Navíc hraje nejlepší současný basketbalový tým světa. Kvalita jde vidět a já si to užívám. Basketu teda rozumí spíš brácha, ale i tak mě to vtáhne a atmosféra je naprosto dokonalá. Velký zážitek… Po zápase jdeme přilehlými ulicemi zpět k motelu a všude se prodávají tradiční párky v rohlíku u pojízdných stánků. Zase je to přesně tak, jako ve filmu. My si však objednáváme burger v zaplivané hospůdce kousek od našeho ubytování. Vyzkoušíme lokální možnosti občerstvení. Jídlo je dobré, obzvlášť, když k němu srkáme pivo. Pak přijedou kluci ze San Jose a povyprávíme si navzájem zážitky z obou utkání. No a pak už nezbývá než se uložit. To ještě nevíme, že noc bude rušnější než čekáme.
14. den – San Francisco
V noci ve vedlejší místnosti řádili místní a podařilo se jim rozbít velké okno, které má každý pokoj. Vše se odehrálo kolem páté hodiny ranní a já už pak moc neusnul. Čekal jsem, kdy se řež přesune k nám. Naštěstí vše zůstalo vedle, ale mně to moc nepřidalo. Toto místo má pro mě teda dost zvláštní atmosféru a rád tady nejsem. Oproti všem těm ubytováním v klidných městečkách nebo kempech na venkově je to opravdový návrat do reality. Nastal však poslední plnohodnotný den našeho výletu. Rozhodujeme se, že město procestujeme hromadnou dopravou. Na začátku se nám to trochu vymstí a po hodině hledání snídaně se raději rozhodujeme, že pojedeme rovnou na Golden Gate Bridge. Tam nás osloví historická kavárnička, kde si dáme snídani a kafé. Po dlouhém čekání na autobus přes most se rozhoduji vyrazit po svých. Kluci jedou autobusem, který po chvíli opravdu dorazí. Na druhém konci jsou dříve, ale naštěstí čekají. Dál jdeme na nejznámější vyhlídku na most. Ta mě uspokojuje a líbí se mi. Celé město a most máme jako na dlani. Strávíme zde pár desítek minut a pak už se vracíme zpět a přecházíme most po svých na druhou stranu. Tam nasedáme na bus a jedeme do centra. Náhodně si dáme jídlo v jednom z místních fastfoodů a nelitujeme. Poté jde brácha do muzea moderního umění a my si děláme procházku po pobřeží. Setkáváme se za nějaké dvě hodinky u knihkupectví City Lights, kde se setkávali beatníci. Toto místo je zase splněným snem pro bráchu. Všichni si tady kupujeme knížku. Brácha se ještě k tomu fotí a kupuje si merch v podobě kšiltovky. No a pak už nezbývá než se vrátit na motel, kde si zhodnotíme dojmy z celého tripu, trochu popijeme a připravíme věci na zítřejší odjezd na letiště. Noc je zase divoká a uřvaná. Upřímně se těším, až z tohoto ubytování budu pryč.
15. den – odjezd na letiště a návrat do ČR
Ráno se ničím nezdržujeme a razíme na letiště, kde odevzdáváme auto. To je vždycky trošku nervozita, ale vše dopadne dobře a my už čekáme na odlet do Amsterdamu. Obědváme a pak už míříme na gate. Vše docela odsýpá a za chvíli jsme v letadle. I let je pro mě o dost příjemnější než ten minulý. Uběhne to jako voda a jsme v Amsterdamu. Tady si kupujeme pivka a popíjíme. Docela dost popíjíme… Odlet do Prahy si však pohlídáme a po pár dalších hodinách jsme už zase na palubě. V neděli večer přistáváme v Praze a míříme domů. Po cestě se loučíme s Hovym, na Budějovické si kupujeme kebab a pak už jdu rychle spát. Jsem neuvěřitelně unavený, ale šťastný ze zážitků, které jsem měl možnost v minulých dnech prožít. Musím si vše nechat trochu projít hlavou, abych si to uspořádal a uvědomil, co všechno jsem zažil. Bylo toho hodně.
Fotky:
