Tento zápisek je vzpomínkou na návštěvu Tater v roce 2017.
/psáno koncem srpna roku 2020/
To léto je pro mě do dneška legendární, jelikož jsme toho podnikli opravdu hodně. Já jsem měl krátce po inženýrských státnicích a byl jsem ještě plný euforie. S odstupem času vlastně ani nevím, kde jsme na to všechno brali peníze. Jeden výlet střídal druhý, do toho festivaly, vody s partou a další akce. Vše bylo pak na konci léta zakončeno dvoutýdenním eurotripem, na který vzpomínáme do dneška. Ale o tom jindy.
Jak jsem již napsal, školní povinnosti pro mě skončily a já se rozhodl, že si před pracovním nasazením dám ještě roční pauzu v podobě takzvaného gap year. Jedna z prvních kratších cest toho času směřovala právě na Slovensko. Celý poslední školní rok jsme bydleli na bytě s Lukášem a Karlem, se kterými jsem se také na tomto výletě domluvil. Naše návštěva Tater, kterou jsme v dalších letech v různých skupinových i jiných modifikacích aplikovali znovu a znovu, je specifická v tom, že vyrážíme nočním Regiojetem z Prahy a druhý den brzo ráno jsme v Popradu. Většinou (děje se tak do dnes) volíme místa v třídě standard a z nějakého (v dobách studijních nejspíš ekonomického) důvodu jsme nikdy nepřistoupili k lůžkovým vozům. Cesta tímto vlakem se může stát sama o sobě velmi zajímavou a naučnou, stačí k tomu svéráz některých spolucestujících. Obzvlášť cestující do východnějších částí Slovenska mají tuto vlastnost v kořenech. Nechci, aby to vyznělo jako nějaké kategorizování nebo urážení, jen tím cesta dostává na zajímavosti.
Velmi brzo ráno (pokud se vlak nezpozdí) se dostáváme do Popradu. Odtud vede cesta dalším vlakem do Tatranské Lomnice a následně do Starého Smokovce. Kolem šesté hodiny ranní jsme již na cestě vzhůru do hor, což nám dává velký náskok před většinou běžných turistů. A to je pro mě i po těch letech asi největší přidaná hodnota tohoto nočního vlaku. V pět ráno si sice člověk v Popradu nadává, jak se nevyspal a že to bude náročný den, to se však změní někde na Hrebienku, když vidí první výhledy a jediný tvor, kterého by v tuto brzkou ranní hodinu mohl potkat, je medvěd.
Jak jsem již naznačil, ihned v úvodu se do toho člověk pořádně zakousne a vystoupá si na Hrebienok, odtud již po červené k Obrovskému vodopádu, který dostává svého jména. Slunce začíná pálit a vypadá to na další teplý den začínajícího léta. Ve žlabech nad námi však vidíme sněhová pole, což naznačuje, že letošní zima byla v Tatrách na sníh bohatá a my si v červnu užijeme přechod mnohých takových úseků, což každou túru zpestří. Od vodopádu pokračujeme a po zelené turistické značce se dostáváme do Malé Studené doliny. Naplánovali jsme si velmi obtížnou (27 km dlouhou) túru a před námi bylo k nastoupání skoro 1 600 výškových metrů.
Míříme směrem k Téryho chatě, kam se dostáváme dlouho před polednem. Máme zrovna skutečně štěstí a můžeme od rána pozorovat závoz tatranských chat vrtulníkem. Jak jsem si později zjistil, většina chat je takto zásobována jednou za měsíc. Díky vrtulníku se na chaty dostane najednou větší množství základních potravin (např. před začátkem turistické sezóny) nebo těžší a neforemné předměty a věci. Obvyklé zásobování však v Tatrách obstarají nosiči, kteří zde mají velkou tradici a není těžké nějakého na túře potkat. Dokonce není problém se takovým nosičem stát, ale na to musí být člověk asi jinak nastavený. Na chatě si ještě stihneme dát výbornou polívku a jedno pivo na kuráž a už vyrážíme na Priečné sedlo, které je z chaty krásně vidět. Člověk si to tak může ještě rozmyslet a vrátit se do údolí. Toto sedlo je jedno z nejnáročnějších a nejtechničtějších míst ve Vysokých Tatrách. V druhé polovině června je pod ním ještě spousta sněhu a je nám jasné, že pohyb po sněhovém poli se nám nevyhne. Vyrážíme a stoupáme směrem k řetězům. Už pohyb po sněhu není úplně jednoduchý a pak následují těžké a vcelku dlouhé řetězy až do sedla. Šplháme a šplháme, nic jednoduchého, alespoň kolem nás není mnoho lidí a my tak máme čas a možnost se pořádně soustředit na každý krok. V sezóně to tady musí být občas dost nervózní. Já osobně jsem docela ocenil, že na mě nikdo zespodu netlačil a mohl jsem si tak jít svoje tempo. Nahoře dáváme rychlou fotku a už skáčeme směrem dolů a směr Zbojnická chata. Na té si dáváme asi nejdražší vodu v mém životě. Karel také zjišťuje nemilou věc, propotil krosnu a celý její obsah je mokrý. A pak už pokračujeme Velkou Studenou dolinou zpět do údolí. Tato cesta není nijak zajímavá a my se začínáme těšit na ubytování a zasloužený odpočinek. Poslední zajímavé místo jsou vodopády Studeného potoka, které jsou mimochodem velmi dobře dostupné i pro rodiny s dětmi a z Tatranské Lomnice je to ideální lehká túra. A pak už po modré značce směr do Lomnice, už toho máme opravdu dost a jak se vždy modlím, abychom nepotkali medvěda…teď si přeju pravý opak a bylo by mi docela jedno, kdyby nás sežral. Kolem páté hodiny se konečně dostaneme do města, jdeme si vyzvednout ubytování (které je mimochodem super a má balkón s výhledem na Lomnický štít) a pak už hurá na rychlou večeři a nákup piv. Večer si povídáme o uplynulém dni a popíjíme na balkóně zasloužené piva. No upřímně, na zítřejší den se zatím moc netěšíme a rychle uleháme.
Ráno se vše změní a už se pomaličku začínáme těšit na zdolání dalšího velikána, dle plánu brzo vstáváme a vyrážíme směr Štrbské pleso. Dnes nás čeká neméně náročná túra na symbol Slovenska, na Kriváń. Říká se, že tuto horu by měl jednou za život navštívit každý Slovák, to my sice nejsme, ale po dnešku si budeme moci návštěvu tohoto velikána odškrtnout. Túra je to určitě méně zajímavá než včera a spíš jde o zdolání vrcholu, na což se ale tuze těšíme. Po včerejším náročném dni jsme dost unavení a chvíli nám trvá než se pořádně rozejdeme a nastartujeme. Nakonec to nějak jde a my šlapeme a šlapeme. Začátek je pozvolnější, ostatně jako většina tatranských túr, avšak na posledních úsecích pod vrcholem nás překvapí několik technických úseků. Nahoře vytvoříme obligátní foto u známého dvojitého kříže a pokocháme se výhledy na všechny strany. Počasí je opět skvělé. Pak už jen cesta zpět do Štrbského Plesa a následný přesun do Popradu. Pod vrcholem ještě trochu bojujeme se sestupem. Přijde mi, že je to horší než nahoru. Na kopci si vždy říkám, že je to skvělé a zvládli jsme to, ale zároveň už přemýšlím o tom, že dolů to taky nebude žádná sranda. Vše zvládáme a těžkým krokem přicházíme k vlakové zastávce a usedáme na sedačky vlaku Tatranské železnice. Jedeme zpět do údolí.
V Popradu využíváme služby jednoho z restauračních zařízení, kdy si k jídlu nedáváme nic a konzumujeme hlavně Tatranský čaj. Z tohoto se na dalších výletech do Tater stala tradice a vždy před cestou zpět řádně zapijeme krásné nové zážitky a že jsme to všichni ve zdraví zvládli. Do vlaku nasedáme výrazně posilněni a probíhají různé hecovačky, kdy vše skončí tím, že sním vlhčený ubrousek. No…spíš než slávu, sklidím rozpačité pohledy od spolucestujících. Zvládneme ještě nějaké vlakové pivo, probereme nejlepší momenty našeho výletu a pak už všichni usínáme v roztodivných polohách na nepříliš pohodlných sedačkách. Nad ránem jsme v Praze, čeká mě „spací den“.
Koncept dvou nocí ve vlaku a jedné noci v některém ubytovacím zařízení ve Vysokých Tatrách se zdá až moc extrémní, ale nám vyhovuje a zvykli jsme si na něj. Je však potřeba si nechat volný jeden den po návratu. Člověk je po dvou náročných túrách a těchto cestách dost unavený. Spací vozy jsou určitě také možností a myslím, že někdy v budoucnu je ještě využiji. Vzpomínám si, jak mě tenkrát napadlo, že jsou kluci dokonalí parťáci na takové punkové výlety a že s nimi ještě pár takových prožiji. Je konec léta roku 2020 a za měsíc vyrážíme zase.
