Z Ještědu na Sněžku – květen 2021

Během pandemické zimy jsme hodně běhali a chodili. A při jednom z mnoha dlouhých večerů jsme si se spolubydlícími Karlem a Erikem opět vymýšleli plány na delší běhy, nebo pochody. Právě Karel nadnesl, že by bylo zajímavé dojít na jeden zátah z Ještědu na Sněžku. Tak nějak jsme si v hlavě promítli možnou trasu a hned v prvních okamžicích bylo jasné, že to uskutečnit půjde a mohlo by to být zajímavé. Následovaly dva měsíce ještě tvrdšího lockdownu a ještě více běhání. Čekali jsme až odtaje většina sněhu z našich nejvyšších hor. Zrovna letos si jaro dalo ovšem dost na čas. Byl začátek května, na horách pořád haldy sněhu, ale covidová situace výrazně lepší a naše nedočkavost den ode dne větší. Tak jsme si určili víkend 8.-9.5. jako ten vhodný.

Teď už zbývalo jen doplánovat přesnou trasu, která propojí naše dva hlavní body. Chtěli jsme využít lanovky jak na Ještěd, tak pak i ze Sněžky. Bohužel však byly stále ještě zavřené, což nám přidalo další kilometry do našeho itineráře. Poslední týden před startem jsem asi třikrát přeměřil trasu a pokaždé byla delší. Nakonec jsme se z původních 70 zamýšlených kilometrů dostali až téměř na 85 km.  Avšak ani tato cifra nebyla konečná a trasa byla v reálu ještě o trochu delší, ale o tom později.

V pátek po práci nasedáme na autobus z Prahy do Liberce. Vše proběhne dle plánu a před osmou se tramvají dostáváme pod Ještěd. Hned na úvod nás přivítá bouřka, která přinese déšť smísený se sněhem, který na nás doráží neuvěřitelnou intenzitou. Nálada je na bodu mrazu, trošku se děsíme hodin nadcházejících. Já mám však v hlavě vidinu toho, že v předpovědi intenzivnější srážky na tuto hodinu ještě byly a dál už nic. Před začátkem naší cesty nás přijede podpořit David s přítelkyní a neomylně nám na tramvajové zastávce nalévá panáky rumu na zahřátí. Nálada se obrací, počasí uklidňuje a my jsme připraveni vyrazit. A taky že jo, vzhůru na Ještěd.

Pomyslný začátek máme všichni v hlavách až nahoře, a tak bereme výstup jako takové rozehřátí, navíc jsme tuto trasu již několikrát v minulosti absolvovali. Volíme modrou turistickou trasu a po hodince rychlejší chůze jsme na vrcholu. Zde následuje obligátní foto s unikátní architekturou a pár pohledů na rozsvěcující se Liberec pod námi. Nezdržíme se však dlouho, jelikož zde (jako obvykle) silně fouká a teplota se začíná blížit nule. Po chvíli si to už kráčíme po červené turistické značce a vysílač necháváme za sebou. Tma padne velmi rychle a my tak rozsvěcujeme naše čelovky. Je lehce nad nulou a poletuje sníh, na půlku května je opravdu velká zima. Po pár kilometrech přicházíme na rozcestí a dál už pokračujeme modrou hřebenovkou, která nás teď bude chvíli provázet. Co chvíli se nám otevírají výhledy na svítící Liberec. I v noci jde cítit, jak je stezka krásně vzdušná a určitě si ji někdy rád projdu ve dne.

Na jedné z četných vyhlídek přihazujeme nezbytné vrstvy a doplňujeme energii v podobě různých tyčinek a gelů. I na dalších kilometrech nám dělá společnost modré značení, které je pro nás ve tmě občas složité najít. Dobře víme, že si moc chyb dovolit nemůžeme, trasa je už tak dost natažená. Následuje krátké stoupání a po chvíli se objevíme u obřího sudu, typické stavby pro kopec Javorník. A pak už dolů k dálnici přes vesničku Jeřmanice a dál do Rádla. Je půlnoc, my procházíme touto dlouhou vesnicí a mně trošku štve nekončící asfaltový a zástavbový úsek. Už chci být zase v přírodě. Ale co, ve tmě toho člověk stejně moc nevidí. Je zajímavé, že kilometry v noci ubíhají tak nějak rychleji. Možná je to i tím, že člověk nevidí ty kopce, které ho čekají. Následuje krátký úsek v lese a poté sejdeme stále po modré až do Jablonce, nebo spíš do jeho jižního cípu. Zase jdeme docela dlouho zastavěnou oblastí, vlastně téměř až na vrchol Černé studnice, kde se nachází známá rozhledna. V tuto hodinu samozřejmě zavřená. Následuje dlouhý úsek po červené hřebenovce. Celý je schovaný v lese, je černočerná tma a my se začínáme těšit na ráno a světlo.

Míjíme četné skalky a po dlouhých kilometrech se blížíme nad Tanvald, ke kterému začneme klesat prudčeji než by bylo záhodno. Stezka vede po velkých balvanech. A ty jsou navíc nad ránem v této nadmořské výšce pořádně namrzlé. Nic příjemného, tady by naše cesta mohla rychle skončit. Jdeme proto raději pomalu a obezřetně, až se dostaneme do města. Tam si dáme první delší pauzu. No delší… Asi 15 minut. Je půl páté ráno a v dáli nad kopci začíná lehce svítat. To nás pořádně posílí do dalšího stoupání, tentokrát až do obce Příchovice. Nahoře je už světlo a otevírají se nám výhledy na ranní mlhy pod námi. A pak zase dolů po modré až do Kořenova. Ten je pro mě symbolikou tvrdého života v horách, vyhnul se mu turismus a jde to vidět, bydlet tady asi není žádná sranda. Přes vlakové nádraží přicházíme do Harrachova, v nohách máme skoro 50 km. Na začátku města se občerstvíme na benzinové pumpě pomocí dvou automatů. Dáváme si kávu a Karel dostává chuť na bagetu. Ta mu však po vhození mincí nevypadne a zůstane zaseklá. Dost mrzuté po takové dřině. My s Erikem už další zklamání raději neriskujeme a po dopití kávy pokračujeme přes město až k Mumlavskému vodopádu. Poprvé to tady zažívám úplně bez lidí a je to naprostá paráda. Voda navíc krásně teče, jelikož nahoře jsou ještě kupy sněhu. Piknikujeme a snídáme opět naše energetické věci, trochu mi začínají lézt krkem. No a teď hurá do našich nejvyšších hor.

Už od začátku pouti nám bylo jasné, že sníh nahoře bude. Neustále jsme přemýšleli, jak moc v noci zmrzne a jak se bude bořit. Pro dokončení našeho projektu to byla naprosto zásadní informace. Kdyby byl sníh rozměklý a bořil se, byla by to určitě konečná. Už v 800 m n. m. vstupujeme na první sněhové pole a zatím to vypadá pozitivně. V noci tady nejspíš teplota spadla pod nulu a sníh tak ztvrdl na naši vysněnou konzistenci. Za chvíli jsme v největším stoupání, sněhu kolem nás přibývá a nakonec jdeme po souvislé vrstvě. A to už asi od 900 m n. m. Několik posledních roků jsem v Krkonoších strávil velkou část zimy a toto je pro mě naprosto nevídané a možná na pár dalších let neopakovatelné. Bílého zlata je tady opravdu požehnaně, nahoře ho budeme mít pod nohama víc než metr. Pokračujeme po serpentinách ve strojovém tempu. S přibývajícími hodinami se nohy do sněhu začínají trochu bořit, ale není to nic zásadního. Vystoupáme až na Pančavskou louku a po několika dalších kilometrech přicházíme k Labské boudě. Po cestě potkáváme víc běžkařů než turistů a já si připadám trochu jako ve snu. Tomu nahrává i občas svítící slunce, které je v květnu už dost silné a sníh ozařuje nevídanou intenzitou. Vše má pak úplně jiné barvy než v zimě. Je to krásný zážitek. Ještě krásnější je však pivo a párek na Labské. Začínám cítit, že posledních dvacet kilometrů bude ještě hodně dlouhých. V nohách jich teď máme téměř 70.

Po zelené značce pokračujeme k Martinově boudě, na které jsme kdysi při klasickém přechodu Krkonoš spali. Z Prahy za námi ráno vyrazil Ondra a už nám jde pomalu naproti, tak se snažíme trošku spěchat, ale moc nám to už nejde. Z Martinovky vystoupáme na Černé sedlo a dál jdeme po známé červené hřebenovce. Turistů v Krkonoších přibývá souměrně s naší narůstající únavou. Po červené dojdeme na Petrovku, kde se s Ondrou setkáme. Ten už to tady prozkoumal a my tak hned víme, že si můžeme dát v samoobslužném baru kafé. A je to skvělé. Miluju tyto spoty. Začíná nás však tlačit čas. S Ondrou si povyprávíme zásadní zážitky z hodin minulých a už si to šineme na Špindlerovu boudu. Z té si chvíli nastoupáme a pak přijde největší krize, tyto kilometry jsou fakt za trest. Jdeme po takové nakloněné rovině, kdy je stezka samozřejmě komplet pod sněhem, ale jak je v mírném svahu, tak se z ní jednoduše stává šikmá plochá deska. Levá noha nám co chvíli podkluzuje a mě to totálně nebaví. Je to jen pár kilometrů, ale přijde mi to jako věčnost. Už moc nemluvím a jen se táhnu za kluky. Naštěstí to nějak překonám a i kluci vypadají docela v pohodě… Ondra nám dost pomohl, jelikož měl  ještě hodně sil a mohl nás jaksi táhnout. Přes Úpské rašeliniště se dostaneme ke Slezskému domu pod Sněžkou a ihned zahájíme závěrečný výšvih. Je to neuvěřitelné utrpení. Všude spousta Poláků v nevhodných botách, všichni podkluzují a mně to přijde dost nebezpečné. My vlastně kloužeme s nimi. Máme totiž běžecké boty, ale nesmeky jsme nechali z váhových důvodů doma. A tak tam všichni dohromady podkluzujeme a padáme a stoupáme. No a po spoustě dalších útrpných okamžicích jsme tam. Euforie nikde, chci umřít a vůbec si nedovedu představit, jak mé tělo zareaguje na tuto nálož zítra. Docela o tom přemýšlím a dost se toho děsím. Nakonec se lehká euforie přece jen dostaví, uděláme nezbytné fotky, poděkujeme horám za laskavost a vydáme se na poslední kilometry směrem do Pece.

Na ty už nejsme nikdo absolutně nastavení a tak se nějak šoupeme směrem dolů k Růžohorkám. Erik si asi i díky tomu hne s kolenem, které ho začíná dost trápit a před závěrečným padákem do Pece ho už neomylně drtí.  A já jsem na tom dost podobně. Už abychom byli dole. Zpomalujeme a začínáme pochybovat o dostatečné časové rezervě před odjezdem posledního přímého autobusu do Prahy. Těsně před příchodem ke spodní stanici lanovky voláme taxík, který nás odveze na autobusovou zastávku ve městě. Je to spočítané na minutky a my vše zase stíháme. Ufff, sedíme v autobuse, prohlížíme si fotky a snažíme si vybavit všechny ty zážitky, které se nám v posledních 20 hodinách přihodily.

Co dodat… Byla to ohromná jízda a jeden z největších zážitků v životě. Zároveň jsme si dokázali, že tyto dlouhé trasy zvládneme a do budoucna budeme moci vyrážet na další podobné zvěrstva. Těžko se to celé popisuje, ty okamžiky na cestě byly občas tak silné a jedinečné, že nejdou přenést do slov a člověk si je musí jednoduše zažít. Už teď se těším na další dobrodružství.

87 km, 3 600 nastoupaných metrů, 19 hodin chůze.

A důvod?

Vlastně jich mám spousty. A kluci určitě taky.