Začátek května, jaro v plném proudu, vládní opatření také. S těmi opatřeními to naštěstí začínalo být méně vážné než s nastupujícími horkými dny a my jsme se tudíž rozhodli, že vyrazíme na přechod Šumavy, o kterém jsem hodně slyšel. Zkusil jsem tuto myšlenku nadhodit a kluci se hned chytili (příznávám, že to byla sázka vcelku na jistotu). Vše jsme domluvili dva týdny předem, zjistili základní informace a vyrazili. Tou dobou ještě nebyly otevřené restaurace ani ubytovací kapacity. To nám zase tolik nevadilo, plán byl stejně spát na tzv. nouzových nocovištích, které jsou rozmístěné po celém národním parku.
Jelikož jsme všichni pilně pracující a času mnoho nebylo, využili jsme jeden ze dvou prodloužených víkendů na začátku května. Z Prahy jsme vyrazili ve třech (já, Erik a Karel) brzo ráno vlakem směr Klatovy a následně Železná Ruda. V Rokycanech k nám přisedli kamarádi Radek a Lukáš. Cesta plynula a už jen to, že jsme hned z rána nenačali plechové osvěžení, svědčilo o tom, že času mnoho není a bude se muset šlapat. A taky že jo, kolem desáté hodiny jsme byli na místě a hned jsme se do toho dali. Po krátké konzultaci nad mapou, jsme těsně před odjezdem, zvolili výstup již v zastávce Hamry – Hojsova Stráž, jelikož někteří z naší výpravy ještě neměli tu čest s Čertovým a Černým jezerem.
Náš plán byl vcelku zřejmý, přibližně 100 km ve třech dnech a postupně dojít do Lenory. Vycházelo to lehce přes 30 km na den (předbíhám, ale nějakých 8 km jsme došli ještě 4. den před odjezdem domů). Vzdálenosti se mnoho nelišily i díky tomu, že nouzová nocoviště jsou od sebe vzdálena přibližně každých 15 km. My jsme vždy jedno přeskočili. Těch 15 km mi přijde opravdu málo a člověk by si k tomu musel asi vymyslet další program nebo zabloudit za krásami v okolí trasy. Na druhou stranu, když člověk jedno nocoviště vynechá, je před ním 30 km, což při váze krosny není úplně málo. Já bych možná uvítal nocoviště po nějakých 22-25 km, ale je mi jasné, že je to dělané i pro rodiny s dětmi a třeba starší lidi, takže to chápu. Nakonec nám ta denní dávka nevadila a vyplnila krásně celé dny (kdybych se uměl lépe a účelněji sbalit, vadila by mi ještě méně).
Vyrazili jsme a po krátkém prudkém sestupu lesní pěšinou jsme se dali do prvního stoupáku. Nic hrozného, ono těch stoupání a výškových metrů na Šumavě člověk taky moc neudělá, což je při túře na těžko fajn. Co je trochu míň fajn, je častá přítomnost asfaltu na cestách. Tím je Šumava pověstná a těmito cestami je protkána, spousta z nich byla budována v minulém režimu (pohory tady nejsou nejlepší nápad, ale vzhledem k těžké krosně…). Trošku to sráží tu divokost, jinak netknuté a na české poměry vzdálené, přírody. Začátek byl však povětšinou bez asfaltu a také bez lidí. Ve vlaku jich s námi jelo sice spousta, ale většina z nich byli bikeři, kteří mířili na Špičák a na místní traily. Lidé se vynořili až u zmiňovaných dvou jezer, které jsou velkým lákadlem a také velmi dobře dostupné, což pak v důsledku znamená obsypané lidmi. O nějaké romantice tady moc řeč být nemůže, ale jezera jsou obě krásná, o tom žádná. Na jezerních stěnách byly ještě zbytky sněhových polí (celkově je však vidět, že zima musela být, co se týče sněhové pokrývky, na Šumavě velmi slabá, jelikož ani na nejvyšších a návětrných svazích není sníh na začátku května vidět). Krátce posvačíme a pokračujeme, za zmínku stojí ještě prudké stoupání k Čertovu jezeru, kde nám dává polední slunce docela zabrat. Přicházíme nad Železnou rudu na hraniční přechod Alžbětín, dáváme si delší pauzu a kupujeme nějaké dobroty ve večerce. Tyto šumavské přechody a jejich okolí jsou opravdu nevzhledné a za mě dost nedůstojné, je to škoda. To však teď nevyřeším, vyrážíme po červené k jezeru Laka. Šlape se stále krásně, slábnoucí odpolední slunce a pěkné výhledy na Velký Javor na německé straně nám dělají radost. Za chvíli jsme u jezera, kde se mi dostává té chtěné romantiky. Jo, to je jiná. Slunce se sklání za obzor a my si užíváme klidu a krásy tohoto místa. Po chvilce rozjímání se zvedáme a jdeme na blízké první nocležiště – Hůrka. Přicházíme později (asi okolo sedmé hodiny) a místo určené pro stany je už slušně plné, proto rozděláváme naše tábořiště těsně za obůrkou a doufáme, že s tím nebude mít nikdo problém. Celkově jsem slyšel, že je vytíženost těchto nocležišť dost velká, v létě to musí být občas solidní boj o místo. Pokud se však člověk umí chovat a uklidí si po sobě, věřím, že si může tábor rozbalit i kousek vedle. Mimo víkendy to bude asi diametrálně jiné. Zase, romantika se zde nedostavuje v nijak velké míře, okolo spousta lidí řešících večeři a uplynulý den. V pěti klucích jsme sem však velkou romantiku hledat nepřišli, takže nám to nevadí. U každého nocoviště je pak slušně udržovaný suchý záchod a většinou dva stoly s lavicemi, kde se dá večer posedět u karet nebo si uvařit snídani.
Druhý den začínáme tak, jak jsme skončili ten předchozí. Po krátké obhlídce zaniklé vsi Hůrka (Karel nám před pár dny vyprávěl děsivou historku, která je s tímto místem spjatá, ta pro mě dodává okamžiku ještě větší zajímavost) vyrážíme směr Prášily. Tam si dáváme delší pauzu, obědváme a v místním krámku si dopřáváme pivo a sladkosti. Obec je to opravdu pravá šumavská, moc hezká. Z Prášil se vydáváme rychlým tempem k dalšímu jezeru. Jmenovitě, jak jinak, Prášilskému. Po krátkém rozjímání na břehu jdeme směr Poledník, na který se dostaneme lehce po poledni. Rozhledna je kvůli havarijnímu stavu uzavřena, škoda. My si však užíváme delší obědovou pauzu a pán u vedlejšího stolu nám oznamuje, že v Modravě v pivovaru je možnost točeného piva do pet lahví, ale není si jistý otevírací dobou. Pivo má v našich debatách zásadní místo. Na tomto přechodu je ho nedostatek, tak si myšlenkami a debatami o něm krátíme čas ještě více než kdy jindy. Je rozhodnuto, musíme vyrazit ihned a doufat, že na nás taky ještě zbude. Cesta je to dlouhá a hlavně zase celá po asfaltu, nohy začínají být cítit a my už se vidíme v Modravě. Kolem Oblíku dorazíme k Roklanskému potoku, který kopírujeme až k nocovišti v Modravě. Tato část je sice také asfaltová, ale moc se mi líbí a výhledy na divoký potůček jsou takhle při večerním světle krásné. Začíná kapat a pak se spouští déšť, skupinka se nám rozpadá a my po kouscích dorážíme k nocovišti. Pršet zase přestává, byla to jen krátká jarní přeháňka. Na večer a noc však hlásí bouřky a tak stavíme stany. Radek a Lukáš jsou však narozeni na úpatí Brd, jsou tudíž trampové tělem i duší. Nocleh mají v plánu každý den pod hvězdami. Lukáš se nakonec stěhuje pod tarp ke Karlovi, Radek zůstává a staví si bytelný příbytek (rozuměj celtu zatíženou kameny). Je připraven spát pod širákem. Kupujeme vytoužená piva a v dešti je popíjíme pod mostem nad Roklanským potokem, jak příhodné. Večer si důvěrně popovídáme a pak už hurá do pelechu. S dopadnutím hlavy na nafukovací polštářek slyším první kapky. Myslím na chudáka Radka, přichází první letošní silnější bouřka. Jo, Šumava umí zabouřit už brzo v květnu. Trvá to přes hodinu a je z toho pořádná průtrž. Později jdeme zkontrolovat Radka, zda neodplul a pak už definitivně uleháme.
Do třetího dne nás vítá zatažené počasí a časté mrholení. Z Modravy stoupáme po modré a následně červené až k prameni Vltavy. Zde uděláme krátké zastavení a přečkáme prudší déšť. Poté pokračujeme k bývalé vesnici Bučina na hranicích s Německem. Je zde památník železné opony, ten na mě zanechá velký dojem. Dokonce je tady v původním pásu ponechán kus onoho „plotu“, který nás odděloval od západu. Pro mě je to silný zážitek a přemýšlím nad lidmi, kteří to přes Šumavu tenkrát zkoušeli a těmito místy procházeli s nepředstavitelným strachem a zároveň nadějí na svobodný život, která byla mnohdy smetena kulkami ze samopalu. Dáváme si zde krátký odpočinek a pokračujeme dál po červené, začíná nám na cestu svítit slunce. Tento úsek bych chtěl doporučit každému, kdo se chystá na Šumavu a nechce vidět jen ty profláklá, turisticky velmi exponovaná (ale samozřejmě také nádherná) místa. Není zde ani živáčka a je to ta pravá Šumava, okolí jedné z mnoha zaniklých obcí, kde dříve bydlelo spousta lidí. Pláně, pozůstatky pastvin a lesy kam až oko dohlédne. Tady mě opravdu mrazí a genius loci tohoto místa je hodně silný. Jdeme dále po červené směr Strážné. Tento poslední dnešní úsek je nečekaně dlouhý, nebe se sice vybere a dělá se krásné počasí, ale my už toho máme docela dost a tak se těšíme, až dorazíme na nocoviště. Kolem sedmé hodiny jsme na místě, dáváme si rychlou večeři a uleháme. Ráno chceme brzo vstávat. Partička, která sem přišla pít, nám dělá radost a přesouvá se kolegiálně o kus dál. Slyším je až při příchodu v noci, kdy na chvilku otevřu oči.
Ráno vstáváme asi o dvě hodiny dříve než ostatní dny (cca. v šest) a strmou cestou klesneme na benzínku u hlavního tahu na Německo. Následuje rychlá snídaně a přesun přes Strážný na turistickou trasu. Strážný jako město nestojí za moc a převládají zde herny a obchody s cetkami. Prostě vše, co je pro tyto hraniční města tak typické. Po zelené si dáváme posledních osm kilometrů až do Lenory, tento úsek není ničím zajímavý a jde spíše o nutný transfer na vlak. V Lenoře přijíždí dva vlaky v úplně stejný čas a my bezelstně nasedáme na ten ve špatném směru. No, alespoň se podíváme do Volar. A Volary? Žádná sláva, ale mají městský pivovar a tento den se zapisuje do historie, jako první den otevřených zahrádek. Jsme asi první hosté této restaurace po karanténě, a tak si dáváme pořádné jídlo a pivo. Pak už nasedáme na vlak a odjíždíme do Strakonic, kde se naše cesty rozdělují. Kluci jedou vlakem pohodlně do Plzně, my cestujeme dosti nepohodlně autobusem do Prahy, navíc za neuvěřitelného lijáku. Na Knížecí ještě pořádně zmokneme, cesta domů je jako obvykle spíše nepříjemná.
Zážitků z tohoto výletu je však mnoho, určitě doporučuji přechod Šumavy každému. Na zdatnosti, vzhledem k rozmístění nocovišť, příliš nezáleží. Nocoviště poskytnou „zázemí“, když se třeba někdo bojí jít úplně na divoko. Zároveň zajišťují možnost legálního stanování na území národního parku, což u nás není obvyklé. Vše je pěkně udržované a troufám si říct, že lidé se zde chovali taky slušně a minimálně v blízkém okolí nocovišť jsem neviděl zůstávat žádný odpad.
Už teď víme, že si to ze Strážného pod Plešné jezero určitě někdy dojdeme.
