Často mi někdo říká, před čím utíkám a podobně. Tak tady je má odpověď.
Běhat jsem zkoušel v minulosti již několikrát. Jednou se z běhu málem stala součást života, bylo to někdy ve druháku na výšce. Bohužel i tenkrát jsem toho asi po 500 naběhaných kilometrech nechal. Už ani nevím proč. Pak plynuly roky a já si šel zaběhat vždy jen příležitostně a moje fyzická připravenost byla horší a horší. V listopadu roku 2019 jsem navštívil jeden cestovatelský festival a celý den strávil posloucháním zajímavých přednášek od ještě zajímavějších lidí. Bylo to úžasné, já poslouchal slova o všech těch výkonech a v hlavě se mi honily myšlenky na různé projekty. Ty už se mi tam ostatně proháněly delší dobu, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že bych toho většinu prostě nezvládl. A to bylo tíživé zjištění.
Přednášky se chýlily ke konci a já už věděl, že to večer ještě jednou zkusím, že po několika letech zase vyběhnu naplno a třeba mě to tentokrát už nepustí. Musel jsem, tou dobou mě trápily (kromě špatné fyzické zdatnosti) silné psychické problémy, které mi začínaly přerůstat přes hlavu. Už pár let jsem se těžko srovnával se silnou lupénkou, která působí nejvíce právě na psychiku.
Do konce roku 2019 jsem naběhal něco přes 100 km a šel na svůj první 10 km závod, který se mi po tak krátké tréninkové době povedl skvěle, zaběhl jsem jej pod 45 minut a do teď je to můj osobák na této trati (z velké části kvůli tomu, že v roce 2020 již moc závodů kvůli pandemii nebylo). Na silvestra přišel zase zkrat a já chtěl opět jen zalézt a skrýt se před světem. Nový rok byl smutný a já poprvé v životě nevěděl, co mám dělat. Přemýšlel jsem nad psychologem a podobně, v dnešní době je to přece běžné a normální. No a pak jsem po dvou dnech zkusil zase vyběhnout. A ono to postupně zabíralo.
V únoru jsem poprvé zaběhl 21 km, to mi ještě před dvěma měsíci přišlo nemožné. Najednou jsem to začínal chápat, můžu si plánovat tratě a užívat si tu svobodu pohybu. Tenkrát jsem běhal výhradně s hudbou a „čistil“ si hlavu. Postupem času a s prodloužením tratí jsem však našel zalíbení i v běhu bez hudby. Deprese postupně odcházely, v březnu však přišla pandemie. Ta mě zbrzdila a v prvních nepřehledných týdnech jsem raději zvolnil a čekal, co bude. Postupem času se situace zlepšovala a já najel do svého rytmu. Byl začátek dubna, dny se prodlužovaly a jaro začalo probouzet ospalou Prahu.
Běh pro mě začínal být víc a víc důležitý v každodenním životě a já si plánoval krásné výlety za Prahu a snažil jsem se proběhat jižní okrajovou část metropole křížem krážem. Do Průhonic, do Vestce, do Hostivaře a pak hurá domů. Tyto trasy jsem prokládal svými oblíbenými v okolí bydliště na Budějovické. Chtěl jsem zaběhnout půlmaraton, to se mi podařilo začátkem června (čas špatný, přepálený začátek a výsledný čas 1:45 hod.). To jen nakoplo mou euforii z běhání, která se každým dnem prohlubovala. Ještě před půlmaratonem jsem běžel poprvé víc kilometrů v terénu (necelých 30) a s nastupujícím létem jsem tušil, že to bude ten směr, kterým se budu chtít dál ubírat.
Pak jsme se s Karlem přihlásili na Beskydskou sedmičku, která se měla konat za tři měsíce v posledním srpnovém víkendu. Moje měsíční porce se dostala pravidelně nad 150 km. Začátkem července jsme si (opět s Karlem) v Rakousku střihli krátký, ale pořádně prudký výběh ve Schladmingu a mě to začínalo chutnat. Celé týdny jsem si plánoval víkendové projektíky a trasy. Červenec znamenal ještě jednu delší trasu na Šumavě kolem Lipenského jezera (25 km).
V srpnu jsem pak přeběhl Český Kras, poprvé přes 1 000 nastoupaných metrů a trasa lehce přes 3O km. Z Beskydské sedmičky nakonec nic nebylo, vyřadila nás z ní rodinná událost a mi ji tak museli nechat být s tím, že se do těchto kopců vrátíme příští rok. Následoval přeběh Hostýnských vrchů, spousta kilometrů v Chorvatsku, kde jsem taky překonal 1 000 naběhaných kilometrů (byl to jeden z mých cílů).
Z dovolené jsem se vrátil hodně odpočatý a v půlce září se mi povedlo přeběhnout Orlické hory, prvních 50 km a hned pod 6 hodin. Nepopsatelný pocit a slzy v očích na konci trasy. Nebyl to žádný závod, vše jsem si vymyslel sám, o to větší byla pak euforie na konci. V září se mi také povedlo naběhat nejvíc kilometrů, skoro 180. V říjnu následoval přeběh stezky kolem Sázavy. Na začátku listopadu koronavirus zasáhl i mě a já tak musel přetrpět 10 dní v izolaci. V půlce prosince se na chvíli rozvolnila vládní opatření a my vyrazili do Krkonoš, kde jsem běžel dosud v nejextrémnějších podmínkách. Trasa dlouhá 32 km z Rokytnice přes Labskou boudu a Horní Mísečky. Teploměr ukazoval mínus 6 stupňů, mlha by se dala krájet a ve vyšších polohách již ležel sníh. Před Vánoci následoval ještě výběh na Lysou horu (dlouhý 28 km), který jsem v hlavě plánoval už dávno. Nejkratší den v roce tudíž znamenal dopolední lyžování na Bílé a odpolední náročný výběh. A taky to byl jeden z nejlepších dnů v roce.
Běh je vlastně hrozně sobecký sport, člověk si vše plánuje pro sebe a málokdy jsou závody týmové. Na druhou stranu jsem během jednoho roku poznal své tělo jako nikdy předtím. Snažím se hledat limity a pomocí běhu vycházet ze své komfortní zóny.
Pandemie mi vzala většinu mých radostí – koncerty, festivaly, cestování, akce s partou a svobodu. Fakt si nedokážu (a radši ani nechci) představit, co bych bez běhu (vzhledem k mé situaci ze začátku roku) dělal. Je to paradoxní, valilo se na mě tolik zla a nešťastných událostí jako nikdy dříve (ostatně jako asi na většinu z nás) a stejně je pro mě rok 2020 nejlepší v životě. Pandemie ovlivnila každého z nás, někomu vzala míň, někomu víc. Já jsem ní však proběhl a cítím, že se blížíme do cíle a za chvíli tu pásku protneme a bude to zase svět, jak jsme ho znali.
Snad se poučíme, budeme si víc užívat, víc si vážit věcí a víc milovat.
Snad.
Já budu. A taky budu dál hledat své limity.
Rok 2021 bude náš. Věřím tomu.
Moje cíle pro rok 2020:
– naběhat přes 1 000 km – splněno /naběháno téměř 1 600 km/
– zaběhnout půlmaraton a nejlépe se přiblížit času 1:35 hod. – napůl splněno /zaběhnuto za 1:45 hod./
– zaběhnout 10 km a přiblížit se času 40 min. – nesplněno /čas lehce pod 45 min./
Moje cíle pro rok 2021 jsou tady:
– naběhat přes 2 000 km
– zaběhnout maraton pod 4 hod.
– dát dohromady tým a zaběhnout Vltava run
– dokončit Beskydskou sedmičku
A ještě mám jeden běžecký cíl, chci do Japonska a je tam jedna taková hora, která mě fascinuje už dlouhé roky…
Běh není to nejdůležitější v životě, to vím, ale mě ten život obrátil totálně naruby. Proto jsem mu věnoval tento zápisek.
Tak si prosím naslouchejte a pěstujte lásku, ať už ke komukoliv nebo čemukoliv. Jo a vášeň, nezapomeňte na vášeň. Bez té to není ono.
A ještě jedna věc. Děkuji všem, kteří jste o běhu furt mluvili. Ani netušíte…