Krkonošská víkendovka – prosinec 2020

Musíme vyrazit na víkend do Krkonoš, řekli jsme si před pár dny. Bylo totiž vcelku jasné, že současná situace, kdy jsou otevřené penziony a restaurace, nebude trvat dlouho. Říkali jsme si, že bychom si rádi zalyžovali a vyrazili na nějakou túru. Lyžování odpadlo kvůli nařízení vlády, kdy střediska stále zůstávají smutná a kompletně uzavřená. Nevadí, užijeme si to i bez lyží.

Domluvili jsme se s Karlem, Erikem, Hovym a Štěpou. Za cílové místo pobytu byla vybrána Rokytnice nad Jizerou (vybral jsem to já, protože jsem tam nikdy nebyl a kluky jsem přesvědčil, že tam chtějí taky). Těšil jsem se celý týden, v pátek se konečně nachýlil odjezd a akce mohla započít. Je zajímavé, že když jsou možnosti velmi omezené a minulé dva měsíce téměř nulové, člověk se extrémně těší na jakoukoliv příležitost vyrazit mimo město. Sestava navíc slibovala mnohé. Štěpán zařídil štěňátko piva a v Boleslavi poctivě čekal na náš příjezd autobusu z Prahy.

Potkáváme se s ním po sedmé hodině večerní a my už ladíme večerní formu prvními plechovými radostmi. Cesta ubíhá rychle, s Erikem představujeme ostatním exkluzivní hudební novinku od Malátného a jeho skupiny, Báseň. To zatím netuší, že ji tento víkend uslyší ještě mnohokrát. Před devátou dorazíme na hezky zrekonstruovanou chatu, která je v této době až směšně levná. Za dvě noci v Krkonoších platíme každý 600 Kč, v normální časy je složité se na tuto částku dostat při pobytu na jednu noc. Navíc ji máme celou pro sebe a příjemně prostorný apartmán okamžitě obydlíme. To už začíná vrčet chladící zařízení a točené pivo se stará o naši náladu. Večer je to, jak jinak, povedený. Chceme jít spát brzo a svědomitě se připravit na zítřejší náročný den. Samozřejmě se to nepodaří a po několika hodinách zábavy se na lůžka odebíráme až po třetí hodině. Budík mi má zazvonit za necelé čtyři hodiny, kruci.

Ráno budím kluky Básní a neskutečně se těším do kopců. Prvních pět minut se mnou kluci mou radost z nového dne úplně nesdílí, ale to chápu, jsem až nesmyslně rozjetý. Rychle na sebe nahazuji běžecké oblečení a těším se, že vyzkouším nové hůlky, nesmeky a zimní výbavu. Máme v plánu stejnou túru, jen já ji poběžím a začnu opačným směrem, abychom se někde v průběhu mohli potkat. Kluci si dopřávají ranní kávu, já už raději vybíhám, mám totiž v plánu je potkat na Horních Mísečkách a ty jsou vzdálené cca. 20 km. Hned na začátku pociťuji chladné ráno a nad městečkem se válí husté mraky, nahoře to bude nejspíše v mlze. Sbíhám přes město a po chvíli se dávám do prudkého kopce. Na zemi je sněhový poprašek a do očí mi prskají maličké sněhové vločky. Nic hrozného, ale uvědomuji si, že jsem na chatě nechal sluneční brýle a přemýšlím, zda mi v tomto počasí nebudou chybět. Po půl hodince dobíhám na rozcestí s názvem Ručičky. Před půl rokem jsem zde zažil příhodu téměř filmovou, kdy si ke mně přisedl pán, který vypadal jako Krakonoš a udělil mi spoustu chlapských rad. Tenkrát mě pozval na dvě piva a půl hodina, kterou jsem s ním strávil, se mi vryla do paměti. Taky proto jsem si trasu naplánoval přes tuto křižovatku turistických cest.

Pak už pokračuji přes Dvoračky a nahoru nad pásmo lesa. Začíná trochu pofukovat a tak oblékám ještě větrovku (každopádně jsem si krásně odhadnul oblečení, je mi teplo a vše funguje, jak má). Výhledy bohužel nejsou žádné, ale stejně většinu dnešních míst znám a toto počasí má taky super atmosféru. Někde před pramenem Labe mi totálně zamrzne voda v hadičce z camel bagu. Docela mrzuté,  naštěstí mám ještě soft flask, který vodu udrží v kapalném stavu. U pramene jsem před desátou hodinou dopolední a poprvé se zde nacházím úplně sám (pří mých návštěvách v minulosti jsem toto významné místo sdílel s dalšími desítkami lidí). Teplota je hluboko pod bodem mrazu, je cca. minus pět stupňů a fouká čerstvý vítr. Mlha neustupuje a chlad se mi začíná zažírat do těla. Mezi Labskou a Vrbatovou boudou mám totální krizi, kdy mě nehostinnost našich nejvyšších hor na chvíli téměř zastaví a já musím přejít v rychlou chůzi.

Vím však, že z Vrbatovy boudy už to bude skoro pořád z kopce. A taky jo, po chvíli dobíhám na Medvědín, volám klukům a domlouváme si sraz na Mísečkách. Oběd si dopřejeme na Jilemnické boudě, která se však stane zklamáním. Drahé jídlo, nedobré pivo a zvláštní pachuť dob minulých. Mám rád staré horské boudy, ale tato pro mě prostě postrádá kouzlo. Spíš mi to přijde jako takové rádoby nablýskané nic, ale to se dá říct o celých Mísečkách. V Krkonoších jsou prostě hezčí místa. Po necelé hodince se loučím s klukama a vyrážím dolů do Rokytnice. Před Dvoračkama mě nemile překvapí táhlé stoupání a mé síly se začínají blížit nule, klobása a pivo na Jilemnické mou formu také určitě moc nevylepšily. Pak už sbíhám prudkým dolem směrem k chatě. Bolí mě koleno a tak se sotva dobelhám na ubytování. Je po jedné hodině a já si točím zasloužené pivo. Skoro do pěti čekám na kluky, kteří si závěrečné kilometry zpestřili několika půllitry zlatého nápoje.

Běh = 31 km, 1 200 pozitivně nastoupaných metrů, 3 hodiny a 45 minut

Konečně se setkáváme, kluci povídají zážitky z túry a už vybíráme vhodnou restauraci. Všechny teď zavírají kvůli nařízením v osm večer a my chceme stihnout dobrou večeři a nějaké aperitivy. To se nám daří vcelku dobře a v útulné hospůdce Na Potoce si užijeme několik příjemných chvil. Klasicky to Erik ukončí rozlitým pivem (vylil ho nosem!). Cesta na chatu je kapitolou sama pro sebe. Vracíme se o několik let zpět do naších těžce pubertálních časů. Po zdolaných kopcích se pokoušíme dobýt (někdo dobít) místní lampy. Kopce nám jdou přece jenom lépe a po několika neúspěšných pokusech o výměnu žárovky se konečně dostaneme na pokoj. Večer pokračuje dalšími pivy a nečekaně zúčastněnou debatou o politice, pandemii a dalších globálních problémech. Po půlnoci se nám začnou zavírat oči a celý náročný víkend na nás rychle dolehne. Vše ale krásně dospíme a ráno vyrážíme zpět směr Mladá Boleslav, kde ještě stihneme dobrý oběd.

Parádní víkend, za den a půl se toho dá stihnout hodně a mně to tentokrát přišlo jako bychom tam byli týden. Vše se vydařilo a po dlouhé době jsme si zase odpočinuli od náročné doby a na chvíli zapomněli na strasti, které pandemie všem do života přináší. Tyto víkendovky jsou k nezaplacení, krátké, ale zato pořádně intenzivní. Už teď přemýšlím nad další.

Bylo nám hodně.

Několik fotek: