Miluju rána, kdy vstávám ještě za tmy a těším se na den strávený v horách. Ten pocit, když si vařím kávu do termosky a nemohu se dočkat až dorazím do startovního města na úpatí kopců. To je pak den úplně jiný, takový sváteční.
Je půlka listopadu a vládní opatření opět nedovolují mnoho, situace se však začíná pomalu stabilizovat a postupně snad i zlepšovat. Volím tedy jednodenní túru, kde nepotřebuji žádnou podporu ze stran restaurací a ubytovacích kapacit. Jako již mnohokrát nasedám ráno do vymrzlého auta a vyrážím východním směrem do hornatější části Zlínského kraje. Naplánoval jsem si středně dlouhou túru na půl dne (ovšem rychlým tempem, jinak je to túra spíše celodenní). Má skoro 30 kilometrů. Ze Zlína vyjíždím dlouho před svítáním a první kroky dělám již kolem půl osmé ráno. Světla v těchto dnech není nazbyt a tyto hodiny je potřeba řádně využít.
Startovní bod je v Rožnově pod Radhoštěm. Od parkoviště jdu do mírného kopce po modro-zelené značce, procházím okrajovou částí tohoto městečka. Na konci zastavěné oblasti pokračuji dále jen po modré až na nepříliš známý vrchol Úvěs. Kousek za ním pak pokořím další vrchol (Kamenárka). Moc se mi tato oblast líbí, jelikož zde nepotkávám žádné lidi. Možná je to tím, že je ještě příliš brzy. Ale je to fajn. Navíc jsou zde každou chvíli hezké výhledy do údolí a na Rožnov, který nechávám za sebou.
Počasí vypadá parádně. Na podzim rád vyrážím s nadějí, že na horách trefím krásnou inverzi a pode mnou bude moře mračen. Je to jedno z mých nejoblíbenějších počasí, které dokáže výhledům dodat úplně nový, dramatický a neobyčejný náboj. V listopadu není velký problém si na takové počasí počkat a dle předpovědi za ním do hor vyrazit. Inverze občas panuje i několik dní v řadě. Tentokrát mi ji předpověď přisuzovala a já jel téměř na jistotu. Nízká oblačnost však dnes byla trochu níže (jo, zní to zvláštně) než jsem čekal a celá moje oblast byla ráno zalitá sluncem. Mraky byly vidět až v dáli v nižších polohách. Údolí pode mnou se jim bohužel také vyhnula. Ale co, budu mít sluníčko i v sedlech a načerpám z něj energii o to víc. V těchto dnech je to stejně vzácnost.
Zpátky na trasu, právě jsem se ztratil a deru se houštím po neznačené stezce. To je moje specialita. Při toulkách o samotě začnu přemýšlet o různých věcech a pak většinou sejdu ze značené trasy a ztratím se někde v lese. Po chvíli však opět narazím na červenou a po ní pokračuji až na Velký Javorník. Na ten se těším snad nejvíc z dnešního dne. Už několikrát jsem slyšel, že je zde nejkrásnější pohled na Beskydy. Příchod k němu je ale brutálně poznamenán intenzivní lesní těžbou. Je to hodně smutný pohled. Les tady doslova krvácí a ztrácí se před očima. Když však dorazím k rozhledně, dostane se mi přesně to, co jsem z popisu očekával. Nádherná dřevěná stavba a z ní impozantní pohled na hlavní hřeben Beskyd. Prohlížím si pohoří od Lysé hory až po Radhošť. Zdržím se tady na dlouhé minuty, napřed dělám fotky a pak se kochám. Fotím vždy jen na mobil a skoro to neumím, ale hrozně mě to baví.
Zpět se vracím stejnou cestou po červené, pak se napojím na modrou a pokračují dál do sedla Pindula. Ještě se mi povede jednou ztratit, dojdu až na vrchol Kyčery (kam jsem nechtěl). Odtud traverzuji prudkým a samozřejmě neznačeným svahem do zmíněného sedla. Na parkovišti je spousta aut, tuším, že tady začne turisticky exponovanější část dnešní túry. Ze sedla jdu stále po modré do prudkého kopce, většina trasy vede lesem a nade mnou se začínají objevovat mraky, které se bleskově přesunuly z údolí. Ach jo, nejspíš mám po výhledech. Na Radhošť přicházím v husté mlze a zdejší kaple svatého Cyrila a Metoděje právě odbíjí pravé poledne. Pro mě je to takový menší mystický zážitek a po zádech mi přebíhá mráz. Nevím, zda z toho, že se prudce ochladilo, nebo z překvapivého momentu. Prohlídnu si kapli, koupím pohled a už si to rázuji směrem k soše Radegasta. Tady začíná pravá magistrála a široká cesta je plná turistů a cyklistů. U sochy se fotí desítky lidí, já se zde zastavím jen krátce a pokračuji na Pustevny. Mlha nepolevuje a mně začíná být docela zima. Problém je, že autobus zpět do Rožnova vyráží z Pusteven až za hodinu a půl. Jdu se tedy porozhlédnout po okolí a v nově opravené (po ničivém požáru v roce 2014) chatě Libušín si dávám párek v rohlíku a kofolu (ideální na zahřátí).
Pak už jen čekám dlouhé minuty na autobus. Po necelé půl hodince vyrážíme a za chvíli jsem zpět ve městě u auta. Startuji a s novými zážitky odjíždím zpět do Zlína.
Túra měla necelých 27 km, převýšení 1 400 metrů a já ji zvládnul za 5 a půl hodiny. A mám z ní krásný pocit.
Ještě pár fotek.
