Už několikrát jsme vyrazili o Velikonocích s partou na prodloužený víkend a ne jinak tomu mělo být i letos. Vše se však vyvinulo úplně jinak a pandemie nám náš plán na outdoorový výlet k jezeru Garda totálně zhatila. Velikonoce jsme strávili každý ve svém domově a poctivě dodržovali vládní opatření, abychom si mohli nějaký výlet užít za pár měsíců. A skutečně se tak stalo, koncem května již bylo jasné, že se v Česku podařilo dostat situaci pod kontrolu a opatření se začala postupně uvolňovat. Náš svět se zase otevíral a přibývala jedna země za druhou, do které nám byl umožněn vstup. Itálie ještě nepřipadala v úvahu, jelikož se stále vzpamatovávala z drtivé první vlny koronaviru a my jsme si tak vybrali sousední Rakousko, které na tom bylo podobně dobře jako my. Termín byl nasnadě, začátkem července se rýsoval prodloužený víkend díky svátkům. A tak jsme zvolili právě jej a rekreační oblast kolem Dachsteinu, která je v dobré dojezdové vzdálenosti od Prahy.
V pátek po práci jsme v počtu šesti aut postupně vyrazili. Cestou jsme ještě po telefonu narychlo domluvili spaní pro další dva návštěvníky. Domča s Honzou byli totiž toho času ve Slovinsku, kde bohužel ztroskotali a kvůli nařízení tamní vlády potřebovali zemi co nejrychleji opustit. Rozhodli se, že si cestou domů udělají zastávku za námi a svou dovolenou dokončí v Rakousku. Ukazuje to bizarnost letošního cestování, kdy vznikaly někdy dramatické, někdy vtipné situace a já sám mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se s nimi museli potýkat. Vše dobře dopadlo a v pátek večer jsme se všichni sešli na chatě, kterou jsme obsadili celou. Nutno dodat, že její poloha byla nenahraditelná, výhled přímo na obří masiv Dachsteinu z prostorného balkónu. Bylo jasné, že zde budeme po večerech trávit hodně času. Pod námi se rozprostíralo údolí a město Schladming a naproti pak zmiňovaný Dachstein a okolní hory. Vše jako na dlani. Moc hezká podívaná, která se neokouká. První večer pak dopadl dle očekávání, pivo teklo proudem a my se po dlouhé době, kdy se nikam nemohlo, skvěle bavili. Povídalo se a zpívalo dlouho do noci, já už se však těšil na ráno a odjezd na lanovku, která nás vyveze na Dachstein.
Ráno vstáváme časně a všech 22 členů se po náročném večeru schází před chatou přesně ve smluvený čas, paráda. Odjíždíme směr vesnička Ramsau am Dachstein k úpatí stejnojmenné hory. Zde horskou silnicí k samotné lanovce, která nás vyveze do výšky téměř 3 000 metrů nad mořem. Počasí je skvělé a nám se tak naskýtá spousta hezkých výhledů z vyhlídek, o které tady není nouze. Navštívíme ledovou jeskyni přímo v nitru ledovce a pak si uděláme krátkou procházku k horské chatě. Procházka je to sice krátká, ale dost náročná, vede totiž celá po ledovci a v poledním červencovém slunci je sníh už dost rozměklý. My se tak boříme a velká skupina se roztahuje po celé délce trasy, na chatě si pak dopřejeme pivo a malé občerstvení. Následuje návrat dolů k autům a výlet do soutěsky, která je vzdálena jen několik kilometrů od nástupní stanice lanovky (po cestě se ve vesnici ještě stihneme zastavit na parádní oběd). Zde následuje druhá krátká, ale opět intenzivní procházka na další chatu. Po žebřících a dřevěných lávkách překonáváme a traverzujeme krásný divoký potok, který soutěskou protéká a po nedávných deštích ukazuje svou sílu. Na tomto nepříliš dlouhém úseku překonáme slušné převýšení a z chaty se nám opět ukážou okolní hory. Dopřejeme si pivo a pak už nezbývá než se vrátit na chatu, kde se opět vytahují kytary a zpívá se a zpívá. Večer je to zase dlouhý, plný ginu a piva. Ukončím ho já, když neomylně rozbíjím dost vratký stůl. Nepevné lavice a stoly celý večer přežívají zpívání ve stoje, můj neomalený opilý krok je však již i na ně moc. Nutno podotknout, že jsme si o to tak nějak koledovali.
Ráno vstávám s pocitem viny a hledáním věty, která mi pomůže nešťastnou situaci paní domácí vysvětlit. Po chvíli to však musím hodit rychle za hlavu, stojí nade mnou Karel, se kterým jsem domluvený, že si jdeme ráno vyběhnout kopec k horní stanici lanovky. Tam se pak dle domluvy potkáme s ostatními členy party, kdy někteří vyrazili nahoru pěšky a někteří se tam vydávají za pomoci lanovky. Je super, že máme všichni „letní kartičky“, díky kterým můžeme každý den využít jednou libovolnou jízdu lanovkou v okolí zdarma. Parádní věc, která ušetří spoustu peněz. Kdo byl v létě v Rakousku a využil jednorázové jízdy lanovkou, tak ví, že to ve většině případů není nejlevnější záležitost. Nastoupat přes 800 metrů mi dělá s kocovinou docela problém. Závěrečný úsek navíc vede přímo po sjezdovce, tam už je to doslova na morál. Nahoře najdeme klasickou horskou restauraci, setkáváme se s ostatními a dáváme si oběd. Dolů opět sbíháme a ostatní schází postupně za námi. Křižujeme krásně vystavěné trailové tratě pro nadšené bikery. Vím, že i u nás jsou již na dobré úrovni, ale tady to musí být ráj. Žel, mně je tato zábava prozatím vzdálená a příliš mě neláká. Třeba někdy.
Odpoledne začínáme hromadnou fotkou před chatou a pak už opět nasedáme do aut a vyrážíme na ferraty. Spousta z nás chodí po horách už dlouhé roky, ale tady zjišťujeme, že na zajištěných cestách nás bylo prozatím pramálo. I proto si raději zajišťujeme průvodce, kteří nás v prvních krůčcích této stále oblíbenější aktivity doprovodí. A hned v prvních minutách začínám tuhle zábavu a adrenalin chápat. Je to parádní a myslím, že i ostatní si to užívají. Akorát je nás opravdu hodně a tak se postupuje pomalu, což asi nemusí všem vyhovovat. Necelá hodinka a jsme nahoře, někteří trochu bílí, ale všichni celí. Zpátky scházíme po lesní pěšině druhou stranou kopce a cestou už se probírají ferratové sety a kam se za tímto dobrodružstvím vydáme příště. A skutečně, spousta z nás si set koupila a někteří statečně obráží už dost rozšířené cesty v ČR. Opět to byl náročný den a já jsem rád, že se nic nestalo a všechno klaplo, jak mělo. Počasí vydrželo celý pobyt až do dneška krásné, což je po propršeném červnu skoro zázrak. Na takových výletech to dělá hodně. Večer následuje párty, kdy se k nám na chvíli přidá i paní domácí. Příležitost oznámit zničený stůl, paní to bere sportovně a naše pivo jako omluvu přijímá s radostí. Pak už se to poměrně zvrhne, následuje spousta srandy, vše zakončí Erik rozbitým vajíčkem o hlavu ve sprchovém koutě. V pořádku.
Ráno si ještě dopřejeme poslední snídaní s krásným výhledem, ach, to mi bude chybět. Pak už vyrážíme směr ČR s vidinou návštěvy města Hallstatt, o kterém už asi každý slyšel. Předpokládal jsem zde stejný efekt jako v Českém Krumlově. A to ten, že díky pandemii bude po dlouhé době prázdné historické centrum tohoto malého městečka. Naivně, záchytná parkoviště při příjezdu nám dávala vědět, že jsem se mýlil. Přeplněné město, kde se nedalo ani pořádně zastavit u kraje silnice a domluvit se, kam dál. Nakonec jsme to nějak vymysleli a odjeli o několik kilometrů dál, kde jsme si chtěli dát klidný oběd. Ani to se nám úplně nepoštěstilo a restaurace, která očividně nečekala dvacet Čecháčků, měla co dělat a nakonec se z toho staly víc než dvě hodiny plné chyb a utrpení. Někteří se najedli, někteří se najedli něčeho jiného než chtěli, někteří se nenajedli vůbec. Raději zvedáme kotvy a asi nastal čas návratu do Prahy.
Zpětně hodnotím prodloužený víkend v Rakousku jako úspěšný a jsem rád, že jsme se vůbec někam dostali a mohli být chvíli spolu a svobodní. Začátek července byl po dlouhé karanténě zase bezstarostný. Řádky píši v půlce října, kdy už je vše opět jinak a nás všechny sužuje druhá vlna pandemie. Věřím v lepší zítřky a že příští Velikonoce vyjde konečně ta Itálie a Lago di Garda.
Jo! Tahle parta pořád funguje.
