Island 2026 – zimní roadtrip

Je začátek zimy 2025/2026 a mně na mobilu pípne zpráva: „Chceš jet na Island?“

Moje odpověď je velmi rychlá a jednoznačná. Na Island se chci podívat už dlouhé roky a nápad vyrazit tam mimo hlavní turistickou sezónu se mi moc líbí. Ostrov v posledních letech trpí značným overturismem a tohle by mohl být praktický návod, jak se mu vyhnout. Navíc nápad vzešel od mých oblíbených kámošů Marťase, Kristy a Klárči. Možná sestava se s časem ještě trošku měnila, ale nakonec jsme vyrazili jen my čtyři.

Rovnou mé zápisky posouvám do února 2026, kdy finalizujeme poslední věci před odletem. Máme štěstí na letenky, které nám na poslední chvíli zlevní a my poletíme z Katowic. V tuto část roku je to vlastně nutnost, jelikož z Prahy se lítá až od dubna a z okolních letišť jsou letenky z nějakého důvodu velmi drahé. Volíme tedy polské letiště. Bookujeme první dvě ubytování, nakupujeme sušené jídlo (adventure menu, abychom na Islandu ušetřili, jelikož jídlo je tam o poznání dražší než u nás). Vyladíme místa, která chceme vidět a pak už zbývá jen přát si hezké počasí. Já jsem pár měsíců necestoval a tak dostávám asi cestovatelský absťák a těším se extrémně. Nedokážu to úplně popsat, ale celé dny už přemýšlím jen nad Islandem a večer než usnu, tak mě zaplavují takové ty pocity štěstí, že za chvíli budu zase na dalším vysněném místě. Miluju ty dny před odletem. Je to sice trošku stresík, zda vše bude klapat tak, jak má, ale zároveň je to moc hezké období.

V sobotu 14.2. se vydáváme směr letiště Katowice. Až ve městě zjišťujeme, že jsou ty letiště dvě, ale tento drobný problém rychle vyřešíme a po poledni přijíždíme k tomu správnému. Tady nastane asi největší kulturní šok tohoto dobrodružství. Parkujeme na jednom z mnoha parkovišť (stačí se podívat na mapy.cz, kde jde vidět tento polský bizár v okolí letiště), které zde zřejmě provozují místní na svých vlastních pozemcích. Což o to, parkování je příjemné, vše je oplocené, pod kamerami a člověk projíždí přes normální vstupní bránu. Zvláštnosti na sebe ale nenechají dlouho čekat a ihned po příjezdu nás žene chlapík se zlatýma hodinkama a handsfree na uchu do přistavené dodávky. Borec vypadá jako by zrovna přišel z 90. let v Česku. V lehce přeplněné dodávce míříme k letišti, na tachometr se radši nedívám. Dostaneme vizitku s číslem, na které máme volat po příletu zpět pro odvoz na parkoviště. Přílet je však těsně po půlnoci a my tak jen doufáme, že bude vše fungovat. Je to úsměvné, trochu nejisté, ale stoprocentně polské. Pak už jen zdlouhavé procházení kontrolami na letišti za doprovodu pána, který na Islandu pracuje a chce nám toho hodně říct. A konečně letištní plocha a na ní přistavené letadlo, ve kterém chytneme ty nejlepší místa s větším prostorem na nohy. Vychutnáváme si poměrně klidný a komfortní let.

Na letišti v Reykjavíku probíhá vše mnohem rychleji a my se chvíli po příchodu do příletové haly zmocníme našeho odbaveného zavazadla a jdeme vyzvednout půjčené auto. Marťas projeví svou asertivitu, kterou já bohužel neoplývám, a vykomunikuje nám auto, které jsme si opravdu zaplatili. Tohle mu závidím a musím se to do budoucna alespoň trošku naučit. Já bych z tama byl schopný odjet za stejné peníze i na kole. Vcelku rychle vyrážíme na cestu a máme před sebou ještě nějaké dvě hodinky do dnešní cílové destinace. Jedná se však jen o čistý přesun, ale stejně je už tma. Zastavíme na první nákup a ihned se nám uleví, že ceny nejsou až tak strašné, jak jsme čekali. Při výjezdu z města nás přivítá naše první polární záře. Zastavujeme a fotíme. Je to nádherná podívaná, ale jsme pořád dost v zástavbě a navíc unavení po celodenním cestování, tak věřím, že je to jen předzvěst dalších dní. A taky že jo. Po oněch dvou hodinkách cesty dorazíme k našemu prvnímu ubytování. Jsou to asi čtyři chajdy uprostřed ničeho. Ujmeme se té naší, vynosíme věci z auta a dáme si večeři. Jsme unavení, za chvíli spíme.

 

Neděle 15.2.
Budík si dáváme až na osmou s tím, že chceme vyrazit o hodinu později, jelikož dle googlu má být východ slunce až kolem půl desáté. To je sice fakt, ale tím, že tady na severu je slunce v jiném úhlu, světlo je mnohem dříve před svítáním a tak je dobrá viditelnost už o dobrou hodinu dříve. Je to však první den… Balení, snídaně a přípravy nám zaberou ještě trošku více času a my tak vyrážíme nakonec o něco později než jsme plánovali. Když vyjdu z chatičky, praští mě do obličeje velmi studený, ale krásně čerstvý vzduch. Je úplné jasno, teplota klesá někam k mínus deseti a fouká mírný vítr. Máme před sebou dlouhý den plný zážitků a já se nemůžu dočkat. Klárča s Marťasem tady už byli a hodně míst znají, tak nám dělají průvodce a uvádějí nás do tajů Islandu. Po pár hodinách rychle pochopím, proč se sem s radostí vrátili. Asi tomu nahrává i parádní počasí první den, ale Island mě dostává do kolen od prvních chvil. Krásně dramatická, divoká a až vesmírná krajina všude kolem. Začínáme v Národním parku Þingvellir, kde je jeden z nejstarších parlamentů na světě a taky nádherná příroda s dalekými rozhledy. Vše je protkáno příjemnými chodníčky. Už od prvních chvil mi to tady stylem cestování připomíná roadtrip po jihozápadě Ameriky. Jen je všechno blíž a krajina mi přijde ještě o kus divočejší. Po procházce se vydáváme dál, abychom vše stihli za světla, kterého je tady ale v půlce února už opravdu hodně. Zatímco v prosinci jsou to pouhé 4 hodiny světla denně, teď je to již k 9 hodinám a defakto stejné jako v Praze. Když se k tomu přidá delší světlo před svítáním a po západu slunce, je z toho pocitově dost dlouhý den, za který se toho dá spoustu stihnout. Dnes řídím já, střídáme se s Marťasem každý den. Pokračujeme směrem na zlatý okruh, na kterém jsou nejznámější přírodní divy tohoto ostrova. Další zastávka je na gejzírech v geotermální oblasti Hvitá, kde zejména ten se jménem Strokkur tryská co pár minut do vysoké výšky. Podobnou aktivitu jsem již viděl v Japonsku v Beppu, ale je to pro mě pořád dost zajímavá a nezvyklá podívaná. Dostáváme se trochu více do vnitrozemí, je chladněji a vítr zesílil… Čas na péřovku. Čeká nás první velký vodopád – Gullfoss. Na vyhlídkách, odkud ho z různých směrů sledujeme, je opravdu velmi větrno a pocitovka musí padat někam k mínus 20. Vodopád je však přenádherný a my s Kristou jsme ze všech těch přírodních krás nadšení. Marťas a Klárča už vědí, ale vše vidí zase v jiné perspektivě a v mrazu, kdy voda čaruje v okolí vodopádů ledové království. Trošku si je s Kristou dobíráme, že teď je to určitě vše lepší, jelikož jsme tady my, ale je jasné, že Island bude krásný úplně pokaždé. Celkově je to moc hezká podívaná, kterou končíme v teple místního obchodu se suvenýry, kde si dáváme kafé. Já dostávám svůj cestovatelský pocit, kdy mě zaplavuje takový krásný a intenzivní pocit štěstí, že je teprve začátek a my toho máme tolik před sebou. Dostanu se do cestovatelského módu, nemyslím na nic a jen si užívám ty přítomné chvíle. Občas mi to nejde a hlava pracuje i na dovolené, tentokrát se ale do tohoto stavu dostanu extrémně rychle a už z něj nevypadnu. Dost mi k tomu pomáhají i parťáci… Fakt se mi s nimi cestuje skvěle.

Dnešní poslední zastávka je opět na vodopádu, který je neméně krásný. Jeho jméno je Seljalandsfoss a okouzlí nás ve večerním slunci při zlaté hodince. Fotíme a fotíme. Klárča taky vše točí na své nové Gopro a dělá super záběry, na které se už v tuto chvíli těším. Všichni máme už docela hlad, jelikož přes den jsme si nestihli udělat žádné větší jídlo, ale na poslední chvíli ještě měníme plán a jedeme pár kilometrů dál, kde by měl být skrytý vodopád. Jedeme po hezké nezpevněné cestě, před námi ledovce, za námi moře a zapadající slunce. Můj pocit dobrodružství sílí a užívám si poslední zastávku dnešního dne. K vodopádu kvůli protékajícímu potoku nedojdeme, ale stejně je to pěkné zakončení dne. No a pak už míříme směr dnešní ubytování. Bydlíme v takové malé chatové oblasti kousek od oceánu. Milý pán nám předá instrukce a my se ubytujeme v útulné chatičce. Po vybalení a sprše následuje večeře v podobě adventure menu a další porce povídání. Jsme dost unavení a jdeme brzy spát. Rychle usnu tvrdým spánkem, ale po hodině mě budí Marťas s tím, že je venku krásná polární záře. Jsem rozespalý a přijde mi, že jsem spal nejmíň osm hodin. Vyjdu společně s ostatníma na terásku a vidím tu nádheru. Krásný zelený pramen se vine přes celou oblohu a tančí pomalými pohyby po celé obloze. Poprvé ji vidím v celé své kráse a připadá mi to jako nějaká nebeská párty. Krásný zážitek, který všichni dokola fotíme a točíme. Pro mě je to definitivně jeden z nejhezčích momentů vůbec a plním si velký zážitek, o který jsem hodně stál. Mám z toho husí kůži ještě teď, když píšu tento zápisek. Zároveň věřím, že to nebylo poslední představení v tomto týdnu.

Pondělí 16.2.
Tentokrát si přivstaneme, protože chceme být na východ slunce u známého vraku letadla, které zde před lety nouzově přistálo a jeho ostatky se staly cílem mnoha turistů. Na parkoviště to máme od ubytování kousíček a po vydatné snídani vyrážíme. Jsme tady jako druzí. Zaplatíme parkovné,  což je tady potřeba skoro vždycky. Nikde nejsou žádné závory, jen kamery, které načtou SPZ a člověk pak dle toho zaplatí v automatu. Je to docela fajn systém… Parkovišť sice za den zaplatíme hodně, ale zase se nikde neplatí za samotné vstupy k přírodním krásám. Za mě naprosto fér záležitost. K letadlu jsou to téměř 4 kilometry. Počasí je opět skvostné, úplné jasno a fouká zatím dost mírně. Po příchodu k vraku opět fotíme a kocháme se nádherným východem slunce. Pak si uděláme ještě krátkou odbočku až k rozbouřenému moři, kde dlouze sledujeme x metrů vysoké vlny. Černý písek pod nohama, jasno, mráz, vysoké vlny rozbouřeného oceánu a nekonečné ledovce za zády – tak co to je sakra za zemi? Po dlouhých minutách se vracíme zpět k autu, Krista po cestě ještě vyhraje tipovací soutěž v podobě odhadu zbylé vzdálenosti k autu a pak už razíme zase o kus dál. Na řadě je opět vodopád – Skógafoss. Jeden z těch největších a určitě i nejfotogeničtějších na celém ostrově. Procházíme se přímo pod ním a přes ledové pole se dá dostat až do jeho těsné blízkosti. Tříštící voda vytváří v okolí nádhernou podívanou. Pak ještě vyjdeme po dlouhých schodech až k jeho vrcholu a odtud ho sledujeme zase z jiné perspektivy. Po tomto zážitku nasedáme zpět do auta, zpět do tepla. Dalším cílem je slavná černá pláž – Reynisfjara, která byla před pouhými pár dny díky erozi přeměněna k nepoznání. Ještě před tím ale zastavujeme na protějších útesech, ze kterých má být hezký výhled na pláže a oceán. Vystupujeme z auta a když to poprvé vidím, mám regulérně slzy v očích. Výjev jako z nějakého filmu. Dost možná nejhezčí výhled, jaký jsem kdy viděl. Zase je tady vše od oceánu až po ledovce. Je to jako obraz, který namaloval šikovný malíř. Skoro se mi nechce věřit, že je to reálné. Různě popojíždíme, sledujeme obrovské vlny a kocháme se tou krásou. S Krisťou ihned vyhlašujeme tyto výhledy za vrchol našich životů a dost pravděpodobně ty nejhezčí, které jsme zažili. Tohle místo má fakt ohromnou sílu a já si ho budu pamatovat navždy.

Pokračujeme směrem k oné slavné pláži. Média nelhala a pláž je opravdu o dost jiná než na všech fotkách. Příroda si opět zařídila vše po svém a tak to má být. Možná to pláži ubralo na kráse, ale to nevadí, je tady spousta dalších, které si zaslouží pozornost a jsou také pěkné. Navíc i přes tuto proměnu je pořád na co se dívat. A tak sledujeme dlouhé minuty přicházející vysoké vlny. Jsou to asi nejvyšší vlny, které jsem kdy viděl a věřím, že když někoho strhnou do vody, tak už se zpět nedostane. Nastává čas dalšího přesunu do městečka Vík, kde uděláme větší nákup a poprvé si koupíme i pivka. Pro ty musíme do speciálního obchodu s alkoholem, jelikož v normálních supermarketech mohou prodávat jen velmi slabé pivo a pro alkohol tady mají oddělené obchody. Po nákupu pokračujeme dál a nastává velká Marťasova chvíle, kdy zastavujeme na Jeho místě, kde si dle mého jednou s Klárčou postaví chaloupku a budou tam šťastně žít. Jedná se o odpočívadlo, které objevili při minulé cestě. Je z něj nádherný rozhled na hory a ledovce v dáli a pláň směřující k oceánu na druhé straně. Kousek za posezením navíc protéká romantická říčka. Moc hezké místo a úplně chápu jeho nadšení. Využijeme ho pro potřeby dnešního oběda a všichni se najíme do sytosti. Čeká nás ještě poslední bod dnešního dne. Kaňon, jehož jméno ani nebudu psát, protože je extrémně složité. Justin Bieber v něm natočil jeden ze svých klipů, porušil spoustu předpisů, naštval místní a asi do něj díky němu začalo proudit mnohem větší množství návštěvníků. Chtěli jsme to stihnout ve zlaté hodince, ale slunce se nám schovalo za jeden vyšší kopec a tak už to nemáme v úplně atraktivním světle. To ale nesnižuje krásu tohoto místa a mně se líbí, že je to zase něco nového. Hluboký kaňon, v něm zamrzlá řeka, okolo holé kopce jako někde na jiné planetě. I dnes bylo spousta hezkého a my znavení míříme dlouhým přejezdem na další ubytování, které je na polosamotě pod obrovským ledovcem. Jedná se o mobilheim, na který přijíždíme docela pozdě. Sprchujeme se, večeříme špagety, popíjíme pivko a díváme se na klip Justina a pak zase chvíli na auroru, která se objevila nad severním obzorem. Brzy zapadáme do pokojů a usínáme po náročném dni.

Úterý 17.2.
Po snídani nasedáme do auta a vracíme se k místu, které jsme včera už jen projeli. Jedná se o Jökulsárlón a přilehlou diamantovou pláž. Poprvé je ráno zataženo a nevítá nás slunce. Nijak mi to nevadí, okolním obřím splazům z ledovce to přidává na dramatičnosti. Po hodině cesty se nejprve dostaneme k menšímu jezírku s obřími ledovými krami, kde nikdo není a celé jezero je totálně zamrzlé. Vstupujeme na jeho zmrzlý povrch a procházíme se po něm. Led je na první pohled velmi pevný a my si užíváme tuto výjimečnou možnost. Fouká velmi ostrý vítr a přidává se sněžení, které postupně houstne. Přesouváme se k druhému, slavnějšímu jezeru. Tady je turistů o poznání více a dokonce jsou zde street foodové trucky, ve kterých si později dáme fish and chips. Prvně se projdeme po pláži, kde jsou ony diamanty. Sněží však už dost hustě a toto fotogenické místo lehce ztrácí svůj lesk, ale stejně je to pořád moc pěkná podívaná. Procházíme se po pláži a u řeky vtékající do oceánu narazíme na lachtana, který si užívá silný proud. Fotíme a natáčíme krásný moment a já jsem rád, že vidím lachtana ve volné přírodě. Později přejdeme k většímu jezeru, kde se takových lachtanů a tuleňů na ledových krách povaluje spousta. Ještě dlouho se zabýváme rozdílem mezi různými druhy a že jich je spousta a jsou od sebe vcelku těžce rozpoznatelní. Vše zakončíme zmíněnou dobrůtkou v podobě fish and chips a pak už vyrážíme dál na cestu směr sever. Po cestě se zastavíme v obchodě a pak už pokračujeme scénickou silnicí dál. Počasí se vylepšuje a dokonce opět svítí slunce. Na kapotu auta připevňujeme Gopro, jelikož tahle cesta je opravdu nádherná. Je tak nádherná, že mohu s klidem říct, že jsem po hezčí asi nejel. Jasně, cesty v Americe byly na podobné úrovni, ale tady chytáme hezký západ slunce. A když k tomu připočtu záživné objíždění jednotlivých fjordů a stále nové výhledy, které přidávají na atraktivitě, mám jasno. Navíc jsme tady už téměř sami a jen jednou za čas potkáme jiné auto nebo projedeme malou rybářskou vesnicí. Nakonec se ještě prodereme přes zasněžený průsmyk a brzy se přiblížíme dnešnímu místu na spaní. Jedná se o malý domeček u farmy, kde nás ubytuje milá, ale trochu tajemná paní. Já atmosféru přiživím srovnáním se severskou detektivkou a menší problém je na světě. Někdo se tady cítí fajn, někdo hůře… A tak musíme pozvednout náladu. Na to je recept vcelku snadný… Do rádia pouštíme české country, vaříme špagety a otevíráme pivka. Atmosféra se otáčí o 180 stupňů a my si vesele povídáme. Máme však ještě jeden úkol. Všude po stěně jsou malé obrázky od lidí z celého světa. Paní je evidentně malířka a všem tady nechává takové malé plátýnka, na které je možné cokoliv nakreslit. Dlouze přemýšlíme, co by bylo výstižné pro Česko a pak Klárku napadne geniální nápad nakreslit krtečka. Vezme plátýnko a tužkou rychle načrtne obrys. Čučím, jak hezky umí kreslit. Ještě ho musíme vybarvit, ale to necháme na ráno. Den znovu zakončujeme pohledy k obloze na další nádherné představení paní aurory. To se fakt neomrzí. Jsem docela zvědavý na záběry z kamery, protože i na malém displeji to vypadá neuvěřitelně.

Středa 18.2.
Ráno máme tedy o jeden úkol navíc, kterého se ale holky rychle ujmou a pilnými tahy krtka domalují. Pro mě s Marťasem zbývá čestné místečko na vlajce. Rozdělíme si modrou a červenou a já jsem rád, že to nepokazím. Na to, že jsem pět let chodil do kroužku kreslení, jsem fakt tragéd. Zvedáme kotvy a jedeme dál. Po pár minutách začínáme stoupat a sněhu v okolí přibývá. Teplota klesá hluboko pod minus deset stupňů. Několikrát jen tak zastavíme uprostřed cesty, vyjdeme ven a radostí běháme po zasněžené planině, kde jsme jen my.  Pocit svobody je tady na nejvyšším levelu a já se cítím dobrodružně. Jsem rád, že jsme nešli s davem, jeli jsme sem v zimě mimo sezónu a zažíváme tyhle super chvíle. Odměnou je nám parádní počasí, které se pár dní po naší návštěvě změní na hotové zimní peklo. I takový je Island. My tady však zažijeme zimní pohádku. První zastávka dnešního dne je v kaňonu, který je v této zimní scenérii krásně dramatický. Projdeme si jako vždy několik chodníčků a pak naskakujeme zpět do tepla, do auta. Po cestě se střídáme v pouštění hudby a ta je tak hodně rozmanitá. Od současné populární hudby, přes Kabáty, až po české country hity. Hrozně mě potěšilo, že ostatní mají taky tak rádi country. Nevěděl jsem to a bylo to pro mě fajn zjištění. Já, čím jsem starší, tím víc myslím na chatu u Sázavy, pomalé nedělní ráno a Pavel Bobek hrající z rádia. Playlist v autě mi zkrátka vyhovuje. Zastavíme na odlehlém místě někde uprostřed hor. Je zase úplné jasno a i když je kolem poledne, teplota ukazuje nějakých minus 12 až minus 15. Vaříme vodu, která si v tomto počasí dává docela načas. Za chvíli si však vychutnáme super oběd a užíváme si té samoty uprostřed bílé nicoty. Mně se to tady moc líbí a cítím se jako někde na Antarktidě. Další zastávka je Hverir, což je geotermální aktivní oblast, kde je zase spousta bublající vody a kouřící zeminy. Opět krásná podívaná a fotogenická zastávka. Nepříjemný je jen všudypřítomný silný zápach síry, ale mě zase tolik nevadí. Pokračujeme směrem k jezeru Mývatn a cestou si dáme zastávku u Grjótagjá, což je malá lávová jeskyně s termálním pramenem. Proslavila se (jako i jiné islandské místa) díky sérii Game Of Thrones. Škoda jen, že kvůli silnému mrazu je tam dost zamlženo a moc toho vidět nejde. Vodu však zkusíme a je krásně teplá. U Mývatnu se zastavíme v obchodě na nákup a pak už směr dnešní nocleh v Akureyri. Před příjezdem nás čeká ještě jeden vodopád jménem Goðafoss – další krásný vodopád, u kterého je navíc poměrně málo turistů. Ostatně jako po celém severním Islandu. No a pak už spěcháme do města, kam přijíždíme za soumraku a otevírá se nám krásný výhled přes fjord na osvětlené domečky na druhé straně. Potom už nás čeká sprška a večeře. Dnešek ale ještě nekončí a my míříme do místních termálních lázní – Forest Lagoon. Jsou zasazené v mini lesíku, který je tady vzácností. Na Islandu skoro žádné stromy nejsou, ale tady jich pár je. Nádherné prostředí, teplá voda, drink a pohodový večer. Jen ta aurora dneska poprvé chybí, ale nemůže „pařit“ každý den, takže chápu. No a pak už rychle na kutě, jsme hezky rozmočení a unavení.

Čtvrtek 19.2.
Dneska nás čeká dlouhý přejezdový den. Odjíždíme z Akureyri a opuštěnými planinami míříme směr západ. Cesta je to docela dlouhá, ale pohodlná. Dáme si chutný párek v rohlíku a kafíčko na odlehlé benzínce a užíváme si další hezký cestovatelský den. Po pár stech kilometrech zkoušíme zastavit v hlavní vesnici tuleňů a nějakého zahlédnout. Štěstí však tentokrát nemáme a tak se vydáváme dál k našemu dnešnímu cíli – hoře Kirkjufell. Ta si také zahrála v sérii GOT a je to jedno z nejfotografovanějších míst celého Islandu. Fotí se totiž od takového menšího, ale velmi hezkého vodopádu. Celé to spolu krásně ladí. Přijíždíme sem v odpoledních hodinách, uděláme si krátkou procházku a pak míříme na ubytování. Dnes jsme dorazili dost brzo a máme ještě spoustu času. Padne návrh, abychom jeli do nedaleké vesnice a tam si dali poprvé něco v místní restauraci. A tak vyrazíme. Před vesnicí nás po duši hladí zlatá hodinka a slunce je v parádním úhlu. Po pravé straně zahlédneme islandské koně, kteří se tady pasou a jejich hřívy se zlatavě třpytí v tom zapadajícím slunci. Šlápnu na brzdu, sjedu na vedlejší silnici a jdeme koníky pozdravit. Další obrovský zážitek. Koně jsou hodní a přátelští. Přijde nám, že jsou rádi, že je někdo přišel navštívit. Tak tam s nimi dlouhé minuty hovoříme a užíváme si tento okamžik. Zase všechno vychází až neuvěřitelně dobře. Rozloučíme se a směřujeme na večeři, kde si dáme super jídlo a pivko. Pro lidi z našeho regionu není Island zrovna nejlevnější – za tuto kombinaci dáme každý přes 1000 Kč. V restauraci je potřeba počítat s trojnásobkem proti Praze a kdybychom jedli jen v nich, byl by výlet o kus dražší. No a to už nastane čas na návrat do ubytování. Těsně před ním si uvědomím, že jsem v restauraci nechal bundu a tak se s Marťasem (který se nabídne, že pojede se mnou) vracím zpět a prodloužíme si už tak dlouhý den. Vše dobře dopadne a po návratu do ubytování následuje opět povídání, vaření, sprcha a pak zasloužený spánek.

Pátek 20.2.
Poslední den na cestách. Dneska je v plánu jen dojet do Reykjavíku a ten si projít. Já si ráno před odjezdem ještě zajdu zaběhat a zvolím trasu k oné slavné hoře, která je kousek za naší vesnicí. Po cestě potkávám Islanďany, jak se po ránu připravují a vezou děti do škol a školek. Je to hezký moment a sleduji jejich běžný život. Zase mi to stylem tak nějak připomíná Ameriku. Těch podobných rysů je tady opravdu docela dost. Běh si užiju na sto procent, přece jen je trošku lepší než v Praze hehe. Když vyrazíme, vznese Krisťa přání, že by si ráda domů odvezla nějaké lávové kameny. Marťas její touhu přikrmí tím, že nám ukáže skvost, který našel už dříve někde na pláži. My mu to všichni závidíme a chceme taky takové lávové kameny. Krista najde nějakou slavnou cestu z dob minulých, která protíná jedno obří lávové pole. O program pro další minuty je  rozhodnuto a my jedeme lovit kamínky. Lov je úspěšný a všichni odjíždíme spokojení, přece jen je jich tady nespočet. Asi jim nebudou chybět, když jim sopky neustále chrlí nové. O pár kilo těžší pokračujeme směr hlavní město. Po cestě dostáváme hlad a zase vaříme na krásném místě, o které tu není nouze. Tentokrát to vezmou do svých rukou holky a za asistence Marťase jsou za chvíli úspěšné a my máme vodu na zalití dalších dobrot. No a pak už nasedat do auta a směr cílové město. Přijíždíme kolem třetí hodiny, vynášíme věci na ubytování a ihned vyrážíme do víru velkoměsta, kterým se tady rozumí jediné větší město a jediné, které má přes 100 tis. obyvatel. Nakupujeme a nakupujeme. Musíme dohnat, co jsme v minulých dnech nestihli a nakoupit suvenýry pro naše rodiny a taky něco pro sebe. Vyhládne nám a tak jdeme na slavný párek v rohlíku v centru města, který si kdysi dal Bill Clinton a od té doby u stánku stojí pořád fronta. Musím říct, že je výborný a Krista ho ihned vyhlásí jako nejlepší párek v rohlíku v životě. Člověk by si mohl myslet, že je vše zkresleno hladem, ale druhý den se tam vrátíme a verdikt je pořád stejný, takže byl opravdu výjimečný. V začínajícím večeru se ještě projdeme ke koncertní hale Harpa, projdeme se po nábřeží a pak se vrátíme na ubytko, kde dlouze hovoříme a pomalu bilancujeme výlet. No a už zbývá jen přichystaná postel a poctivý spánek, protože zítřejší den bude hodně dlouhý.

Sobota 21.2.
A je tu poslední den, venku je jako vždy nádherně a nás čeká den strávený v Reykjavíku a pak přesun na letiště. Ihned po ránu jdeme zase ke známému kostelu a pak do víru nakupování dalších suvenýrů. Po nákupech na nás čeká druhý párek v rohlíku, který nás včera tak uchvátil. Pak se přesunujeme do vytipované restaurace, která se specializuje na bagely a je to velmi dobrá volba. Užijeme si oběd a pak už vyrážíme pomalu směr letiště. Před odevzdáním auta ještě navštívíme známý most, který odděluje kontinenty – konkrétně severoamerickou a euroasijskou tektonickou desku. Je velmi větrno a my zde užíváme poslední chvíle na tomto přenádherném ostrově. Později si to ještě prodloužíme o další geotermální oblast a pak už směr letiště. Odbavíme se a dáme si v pořadí už třetí slavný párek v rohlíku. Tentokrát přímo před gatem. No a pak už nasedáme na naše letadlo. Vše probíhá dle plánu a po půlnoci jsme v Katowicích. Tady mám trochu pochybnosti o přesunu na naše parkoviště, ale po komunikaci v čecho-polštině se přesunujeme na místo určení a po zaplacení odjíždíme směr Želechovice nad Dřevnicí. Vyhazuji ostatní a mířím do Malenovic, rovnou do postele.

 

Co k tomu napsat na závěr? Island je přenádherná země plná přírodního bohatství. V tomto směru asi nejhezčí země, jakou jsem kdy viděl. V paměti mi zůstane spousta krásných a jedinečných okamžiků, které jsem zde s mými kámoši prožil. Určitě chci procestovat celý sever našeho kontinentu a na Island se někdy v budoucnu vrátit. Uvědomuji si, že cestování je pro mě extrémně důležitá součást života a chci mu v budoucnu věnovat ještě více svého času. Zároveň si uvědomuji, že je skvělé mít přátele, se kterýma si můžu tyto chvíle užívat. Přál bych to každému na světě.

Jsem vděčný za moji svobodu, za moje přátele, za můj bezstarostný život, za možnost vidět svět. Ne každý to tak má.

Děkuji za nápad, za cestování a hlavně za Vás. Ahoj a zase někdy.