Je jaro roku 2012 a já mám chvíli před maturitou. Ze všeho nejvíc přemýšlím nad tím, co bude po ní. V hlavě si představuju takové to léto, jak z amerických filmů. No a do toho konceptu mi zapadá i nějaký pořádný festival. Nikdy jsem na ničem podobném nebyl, rodiče mě v těchto směrech spíše krotili a vrchol hudebního požitku byly pivní slavnosti v Lužkovicích s kapelou Waťák, která (jak již název napovídá) hraje písně Kabátů. Můj hudební vkus nebyl na dobré úrovni, to si musím přiznat (neříkám, že je teď na bůhvíjaké úrovni, Harlej a podobné české kapely mám ve sluchátkách pořád docela často, ale určitě se díky RfP posunul o level výš). Hlavní bylo vypít hodně piva a k tomu poslechnout kohokoliv, kdo si zrovna stoupnul na pódium. Přemýšlím nad dvěma fesťáky. Buď pojedu na tenkrát docela velký Sázavafest, kde vystupují asi 4 zahraniční kapely, nebo si připlatím a vyrazím do Hradce na Rock for People, který hlásá, že bude mít největší ročník v historii a zahraničních kapel tam vystupuje podstatně více. Tenkrát jsem hodně poslouchal Skrillexe, tak volba padne na festival v Hradci. Řeknu Erikovi a Pospovi a vyrazíme.
První ročník pro mě byl zásadní v oné avizované změně hudebního vkusu směrem k lepšímu. Díky naposlouchávání kapel jsem si velmi rozšířil obzory a začal poznávat nové styly. Přece jen, v roce 2012 byla situace úplně jiná než teď a člověk nemohl objevit nové věci jen kliknutím v streamovací aplikaci a musel trošku víc zkoumat. A tak jsme se dostali do úplně jiného světa, poznali obrovský festival a taky obrovskou bouřku, která ho skoro ukončila. Naše dvacetiletá já bojovala o přežití a div jsme to nevzdali. Skrillex nakonec vystoupil, my ho však prospali s promočenými věcmi ve stanu. Přes den jsme se brodili tunami bahna, areál byl po bouřce v hodně omezeném režimu, spousta kapel nevystoupila, přesto jsme se vrátili nadšení. Poprvé jsem poznal, že lidi na koncertech mohou být hodní a že to ne vždy končí rvačkou jako na vesnické zábavě. Viděl jsem spoustu ohleduplnosti a inteligence. To hezké v nás zůstalo a tak jsme na festival nezanevřeli a jeli příští rok znovu.
V dalších letech se naše partička rozšířila a jezdilo nás víc a víc. Byly to skvělé ročníky a my na nich zažili spoustu srandy a hudebních zážitků. Festival však strádal, nemohl se vymanit z onoho osudného ročníku a v ČR ho přerostlo spousta jiných akcí. Potácel se ve zhoršené finanční situaci a jaksi hledal svou tvář. Dramaturgicky to bylo každý rok trošku jiné, areál byl také vždy jinak poskládaný a návštěvníků jezdilo poměrně málo. Tenkrát jsem hodně sledoval internetové fórum, kde jsem se dozvídal spoustu informací ze zákulisí a s festivalem tak nějak dýchal. Strašně jsem mu přál, aby byl velký a přijelo spousta lidí. Viděl jsem, že to dělají srdcaři, kteří se o návštěvníky dokáží postarat a srovnání s většinou akcí, které jsou dělané jen pro peníze, to absolutně nesnese. Dlouho se to nedařilo, v roce 2016 přišel záblesk s The Offspring, ale stále to nebylo to, co by si pořadatelé přáli.
Já jsem si však ročníky s partou užíval a byl to vždy na pár dní takový únik do jiného světa. Když se s někým bavím a on mi říká, že nikdy nebyl na fesťáku, tak je mi to líto i za něj. Připodobnil bych to k tomu, že člověk pár dní žije na jiné planetě, kde jsou jiné pravidla, všichni mají dobrou náladu a úplně odpadají běžné povinnosti všedního života. Těžko se to popisuje, ten pocit člověk pozná asi tak ve třetím dni festivalu, kdy zapomene, kde pracuje a že má vlastně zaplatit nájem v tom bytě, kde bydlí.
Přišel rok 2019 a vysnění BMTH, areál se naplnil a festivalu se blýskalo na lepší časy. No a pak přišla pandemie. Dva roky jsme v areálu nebyli, chybělo mi to, ale ne zas tolik. Chvíli jsme totiž nebyli ani venku, a tak se ti chce spíš za rodinou do jiného kraje a na tyto kratochvíle trošku zapomeneš. Smutné bylo, že by šlo o jednoznačně největší ročník historie, jelikož největší oznámená hvězda byli Green Day. Pandemie skončila tak rychle, jak začala a na jaře roku 2022 bylo jasné, že festival udělá ten hlavní krok k vysněným číslům. Kapely se podařilo ve velké míře udržet a my jsme tenkrát měli snad dvacetihlavou partičku, která si ročník přijela užít. Bylo vyprodáno a já jsem byl rád a šťastný i za pořadatele. Po všech těch letech si to zasloužili. Následoval neméně povedený ročník s Muse a Slipknot, pak ten loňský znovu s (teď už světovou kapelou) BMTH a The Offspring. Všechny tyto hvězdy v posledních letech podpořily další silné střední a větší kapely. Festival je už nějakou dobu v červnu a v době těch největších rockových akcí v Evropě. Defakto se dorovnal akcím jako je Rock am Ring, nebo Novarock.
Letos, když oznamovali jako jeden z mála festivalů, že přijedou znovuzrození Linkin Park, tak jsem nechápal, že se to fakt stalo. Tolikrát jsem si přál, aby se jim podařilo prorazit a udělat z Rokáče světovou značku. Nikdy jsem ani na chvilku nepřemýšlel, že bych nejel. I když byl line-up slabý, my jsme si s přáteli užili každičký ročník a odstřihnutí od reality se dostavovalo znovu a znovu. Věděl jsem, že je to moje milovaná značka, na kterou nechci zanevřít a že se jí to jednou musí vrátit. A ono jo. Třeba takové počasí. Od toho osudného roku 2012 snad už skoro nikdy nezapršelo a určitě to velkou měrou pomohlo k rozvoji, který nastal. Píšu to radši až teď, když vidím předpověď na letošní ročník a je mi jasné, že to zase vyjde.
Spousta věcí se za ty roky změnila. Areál se zvětšil, jídelní stánky jsou pestřejší, doprovodných akcí je také víc, kapely jsou známější. Spíme v pohodlí glampu. Co je však jedinečné a každý rok stejné, je atmosféra a lidi, kteří ji tvoří. Už to neprožívám jako dřív a mám spoustu jiných aktivit, na které se v roce těším, ale stejně… Nemůžu se dočkat a jsem rád, že u toho můžu být a vidět, co se pořadatelům povedlo.
Když se něco dělá srdcem, výsledek přijde. Někdy dřív, někdy později, ale přijde.