Venku paří slunce, je letní neděle a my jedeme autobusem na zápas do nějaké ztracené vesnice. Sedím tam, ale nejradši bych byl úplně jinde. Po sté se budu dívat na kluky, jak porazí dalšího soupeře, ale já to budu opět sledovat jen z lavičky. Nenávidím neděle, cesty autobusem, rozcvičku a i celý fotbal. Je mi sedmnáct a právě ztrácím lásku k fotbalu.
Plynou roky, velký fotbal už nehraji a sport vytěsňuji na samý okraj mých zájmů. Na začátku výšky zkusím rok běhat, pak mě to ale rychle přejde a další roky jen tak paběrkuju. Pak začnu znovu hrát fotbal, ale tentokrát už jen příležitostně s klukama a hlavně pro zábavu. Zase si k němu hledám cestu.
Ve fotbale jsem byl vždycky spíš špatný a většinu dětství strávil na lavičce. Ono se to nezdá, ale sebevědomí malého kluka to shodí na dlouhé roky dopředu. Jsou to drobnosti, ale fotbalové prostředí je docela nezdravé i na nízké úrovni, kterou jsme hráli. Neustálé shazování, posmívání a blbé pohledy, když člověk něco zkazil. Vlastně i dost šikany. Dětské fotbalové prostředí prostě za mě zdravé rozhodně není a spoustě malým klukům ničí jak sny, tak sebevědomí.
Do toho jsem trpěl jakousi zvláštní nemocí, která je teď už jen v lékařské kartě, kdy jsem měl náběh na velký problém s ledvinami. Až do 18 roku života jsem neustále hlídal funkci ledvin a prostě to pak se sportem nebylo úplně jednoduché. Naštěstí se pak všechno ustálilo a v dospělém životě mě to již nikdy neomezovalo (neboj, i teď to kontroluji). Paní doktorka mi tenkrát říkala, že hlavně už nikdy nemůžu dělat žádné extrémní sporty…
A tak jsem před 5 lety začal znovu běhat. Říkal jsem si, že to zkusím, že bych si rád někdy odběhl 10 km. Vzal jsem to z úplně jiného konce. Běhal jsem pro radost. Ty jo, sport byl najednou radost. Nikdo mě s nikým nesrovnával a já běhal jen pro sebe. Zaběhl jsem všechny možné závody a postupně se dostal i k těm extrémním. Když jsme před pár týdny s Erikem docházeli naši třetí stovku, vzpomněl jsem si na paní doktorku. Určitě to nemyslela špatně, ale občas se nad tím pousměju.
A tak chci dál hledat limity. Přihlásil jsem se na 120 km dlouhý závod, abych zjistil, co se děje za tou magickou hranicí stovky. Už dlouho pokukuji po 100 mílích, což je závod, u kterého by se nějaký ten limit najít mohl. Vím, že to není zdravé a svým způsobem je to určitě i nebezpečné, ale já bez toho nemůžu a ani nechci žít. Děsím se dne, kdy nebudu moci běhat a dělat tyto blázniviny, tak jsem si řekl, že teď je čas vyzkoušet vše, co už tolik let chci.
Pochlubím se tím na Instagramu a dostanu nějaké pochvaly, kterých se mi dříve nedostávalo, ale největší hodnotu to má nakonec stejně pro mě. To, co člověk na dlouhých tratích zažije, je totiž nepřenositelné. Vše však platí i pro jakékoliv jiné a i mnohem kratší trasy.
Chci jen napsat, že i když odběhneš 5 km v pomalém tempu, tak ti fandím a není třeba se s někým srovnávat. Je super, že sportuješ, že běháš. Zkus se přihlásit na závod a překonat nějaký svůj limit. Nikdo tě nebude soudit, nikdo ti nebude nadávat. Všichni tě budou chválit a tleskat ti, že jsi něco dokázal/a.
Fotbal ve mně nakonec zůstal a mám ho rád, ale nechybělo mnoho, abych na něj zanevřel úplně. Vlastně jsem si k němu našel cestu zpět i díky běhu a s ním spojeným přemýšlením o sportu jako takovém.