Sedím ve vlaku směr Slovensko a přemýšlím, jak budu reagovat na medvěda. V hlavě si nacvičuji pohyby, které se nápadně podobají těm z westernových soubojů. Těším se, ale zároveň mám obavy. Když jsem si tento projekt před lety naplánoval v mapách, byl rozdělen do více dnů. To až teď jsem z něho udělal kategorii ultra.
Měsíc zpět jsem projekt ve své hlavě oživil, podíval se znovu do map a vše do sebe krásně zapadlo. Mělo to jen jeden háček… Potřebuji ujít 50 km a nastoupat přes 2 000 metrů denně, 5 dní za sebou. Vím, že 50 km ujdu vcelku v pohodě, vždyť takové vzdálenosti chodíme dost často a pravidelně běháme různé 50-100 km dlouhé závody. Jenže taky vím, že nohy po 50 km v horách druhý den dost bolí. A já budu muset znovu vyrazit, abych stihl další ubytování. Nic se však nedozvím, pokud do toho nepůjdu po hlavě. A tak bookuji všechny ubytování, kupuji potřebné vybavení na medvěda, rozplánuji si jednotlivé dny včetně jídla a možných zastávek. No a pak už jen doufat.
Vlak kličkuje zákrutami a tunely pod Velkou Fatrou a mně už zbývají jen necelé dvě hodinky do startu. Myslel jsem, že si trošku odpočinu a část cesty prospím. Proto jsem si koupil jízdenku do části Relax, která je v Regiojetu vždy klidnější. Mám totiž s tímto nočním vlakem z Prahy až na východ Slovenska (a teď už i na Ukrajinu) nějaké zkušenosti a vím, že v něm bývá poněkud hlučno. Bohužel ani tentokrát se úplně nepovedlo a skupina čilých důchodců, kteří se řádně posilňovali slivovicí, moje plány zhatila. Nevadí, stejně už se nemůžu dočkat až vyjdu a zalezu někam daleko do lesů a hor.
Konečně, stanice Spišská Nová Ves, na hodinkách mám čas 5:30. Zapínám aktivitu a za vycházejícího slunce ukrajuji první kilometry městem. Takhle si východní Slovensko vybavuji z mládí, trošku divoké, ale nádherné. Po pár kilometrech vklouznu do hlubokých lesů prvního národního parku Slovenský ráj. V prvních minutách mi pohledy těkají po ranním lese v neustálém očekávání chlupatého kamaráda. Tento strach však postupně opadá, jelikož fyzická únava ho postupně přesune na druhou kolej. Před desátou hodinou už mám téměř polovinu dnešní trasy za sebou – jdu tempem 5 km/hodinu i se zastávkami, tak to zůstane téměř celých 5 dní. Je to tempo, které mi vyhovuje, ale pro jeho udržení je třeba nedělat delší zastávky a seběhnout nějaké ty kopečky. Prodírám se dál skrz nádherný park, který mám po celé dopoledne snad jen pro sebe. Nevím, kde jsou všichni lidé, ale já se tady u těch vodopádů, popadaných stromů a různých žebříků cítím jako v nějaké dobrodružné knize. Vím, že kdyby mi sklouzla noha, tak by výzva skončila velmi brzy. Místo neustálého snímání okolí proto přehazuji oční kontakt na moje nohy a jdu trpělivěji. Po 30 km zvládnu kávu a nealko pivko v obci Dědinky, kde narazím na krásnou věc. Obchod, ve kterém je i výčep. Do teď mě mrzí, že nemám fotku, ale bylo to nádherné zjevení. Chlapi tam takto v neděli seděli, v tašce mléko a před sebou točené pivko. Tady ani manželkám nemusí lhát. Byli v obchodě? Byli… Ale byl tam i výčep. Geniální koncept. Pokračuji smělými kroky dál po stezce SNP, na kterou se po chvíli napojím. Trošku mě překvapuje, že je velmi zarostená a neprošlapaná. Nikoho nepotkávám i přesto, že je neděle a já jdu po nejznámější dálkové trase Slovenska. Zajímavé, ale jsem rád. Užívám si každý krok a panenskou přírodu, kde se střetávám jen s místními pastevci a jejich stády. Přehoupnu se přes hřeben a po prudké sjezdovce dorazím zpět do civilizace, do města Telgárt. Tady strávím první noc. Díky brzkému startu jsem tady už po třetí odpolední. Dávám si pořádnou odměnu v podobě spousty kofoly a halušek. Pak už jen odpočívám na pokoji, piju sladké pití a brzo se ukládám ke spánku, abych dospal předchozí probděnou noc.
Ráno se budím kolem sedmé hodiny a opouštím krásný apartmán. Jak budou reagovat nohy? Snad dobře, jelikož hned na začátek mě čeká bestie – Králova hola – 10 km dlouhý výstup během kterého do noh dostanu 1100 výškových metrů. Dole si ještě počkám na otevření místního krámku, kde neúspěšně hledám opalovací krém, který jsem zapomněl. Nevadí, alespoň energie v podobě Redbullu přijde vhod a pak už vyrazím vstříc Nízkým Tatrám. Na tuto část se hodně těším. Legendární hřebenovka, o které na internetu kolují doslova báje. Po asi dvou kilometrech narážím na husté houští až po pás a cedulku, která mě informuje o zvýšeném počtu medvědů. Paráda, přesně před tímto všude varují – nepřehledný a zarostený terén, k tomu super cedule a já zvoním rolničkou co to jde. V těchto úsecích přidávám klepání běžeckými holemi, abych byl slyšet co nejvíc a předešel nepěknému setkání. Ujdu asi dva kilometry a konečně se z houští dostanu do klasického lesa, kterým postupuji pomalu nahoru. Sklon je to teda solidní, ale já mám kopce rád a tak si to i se sedmi kily na zádech vyjdu v hezkém tempu. Je pondělí a jsem tu úplně sám. Teda až na jednoho jediného turistu, kterého potkám a on je zrovna úplně nahý – jakože fakt úplně, má jen baťoh, boty a turistické hole – bohužel je to kluk, takže to nijak zvlášť neocením. Ostatní zůstali v údolích, ve svých pracích, ve městech. A já si užívám hory, které mohu rychle překonávat a každý den vnímat tolik odlišných míst. Miluju ten pocit a vědomí, že mohu zdolávat v jednom dni celá pohoří.
Z Královy holy pokračuji dál po hřebeni, který mi na dlouhou dobu poskytne skvělé výhledy do údolí a kvalitní přehled o pohybu medvědů. Za oba přínosy jsem dost rád. Po necelých dvaceti kilometrech míjím slavnou útulnu Andrejcová, ale pokračuji svěžím krokem dál téměř bez povšimnutí. Moc se přes den nezastavuji a po vydatné snídani vždy jen doplňuji rychlou energii v podobě gelů a tyčinek. Večer pak sním za dva. Šlapu dál a po několika dalších hodinách strávených na nádherném hřebeni mě překvapuje první déšť. Není to velký liják, ale škody napáchá, jelikož jsem si nevyzkoušel nasazování pláštěnky přes běžecký batoh, když mi nikdo nemůže pomoci. Tady poprvé naplno zakusuji útrapu sólo chození a dost promoknu. Po hodince déšť ustane a já proletím průsmykem Priehyba a pokračuji dál na západ. Postupně spadnu pod hranici lesa a šlapu zeleným tunelem. Tempo mám super, ale asi patnáct kilometrů před cílem mě zastihne další déšť, který tentokrát trvá skoro dvě hodiny a já díky němu promoknu až na kost. Je sice začátek srpna, ale studená fronta teploty na hřebeni sráží hluboko pod patnáct stupňů a do toho fouká silný studený vítr. Postupně promrzám a protrápím se až do cíle. Tam na mě čeká hotel v sedle Čertovica. Je skoro prázdný, ale sympatický personál moje promrzlé tělo zahřeje výbornou polívkou a dalšími dobrůtkami. Jako vždy k večeři nechybí nealko pivko Radler, které mi tady dělá obrovskou službu a radost. Pak už jen rozvěsím věci na sušení a ulehám k dlouhému spánku.
Ráno se probouzím do podobně zataženého dne jako včera, ale déšť už snad nehrozí. To kvituji, jelikož mám podstatnou část věcí ze včerejška mokrou. Navíc při té každodenní kilometráží není úplně lehké najít nějaký čas, kdy bych mohl vše pořádně vysušit. Pláštěnku už jsem se snad navlékat naučil, tak mě ani případná přeháňka nezaskočí. Kolem osmé ranní vyrážím a opět přímo do prudkého svahu, který je v zimě sjezdovkou pro lyžaře. Pořádně se zapotím, ale má to dvě výhody… Hned po ránu si ustřihnu z pomyslného metru část výškových metrů a taky jsem velmi brzo na hřebeni, který mě tak baví a fascinuje. A zase je z rána velmi klidno a nikde ani noha. To se však začne měnit s přibližujícím se vrcholem Chopku, na který vedou lanovky z obou stran. Kolem mě proudí lidé a je to trošku nezvyk. Vím, že to však pár kilometrů od lanovky zase poleví a tak zůstávám v klidu. Nahoře je zataženo a jen osm stupňů. Navlékám na sebe vše, co mám a v chatě pod vrcholem si dopřeju kofolu a meloun. Pak už zase šlapu po hřebeni a počasí se postupně začíná zlepšovat. Mraky odcházejí a mě se naskýtají krásné výhledy do všech stran. Vidím jen přírodu a hory. Říkám tomu stoprocentní příroda – to je, když se člověk rozhlédne okolo sebe a nevidí žádného jiného člověka, ani žádnou stavbu v dohledu. Šlape se mi velmi dobře a co chvíli vystoupám na nějaký ze zdejších kopců. Na hřebenovce je fajn, že to převýšení (po prvotním nastoupání výškových metrů) většinou není nikterak velké. Ke konci dne mě přece jen zastihne krize, jelikož mi asi pět kilometrů před cílem dojde voda a já docházím do Donoval na sucho. Tady níže je už o dost tepleji a podvečerní slunce mi poslední kilometry ještě ztěžuje. Do horské vesničky, která je položená v důležitém silničním sedle, dorazím těsně před zavíračkou obchodu. Ten tak odlehčím o několik sladkých limonád, které mi ihned protečou hrdlem. Dnes mám v nohách 54 kilometrů a 2 500 výškových metrů. Nohy mě bolí. Ubytuji se a vyrazím na velkou pizzu, která mi trošku doplní ztracenou energii. Pak už zase ulehám a spím. Poslední dvě noci se docela často budím a asi jak je organismus přetížený, tak nemůžu spát a občas i trošku blouzním. Položím si naproti postele běžecké hůlky a někdy uprostřed noci si myslím, že je to nějaký maličký človíček-strašidlo, který na mě zírá. Dlouho se toho pocitu nemůžu zbavit, ale hůlky oddělat nejdu… Na to uprostřed noci nenajdu sílu.
Ráno posnídám a vyrážím zpět na hřeben. Čeká mě pohoří Velká Fatra. Ještě než udělám první výškové metry, popovídám si s milou starší dámou, která se u mě zvědavě zastaví a ptá se na moje dobrodružství. Čilá paní obdivuje kilometráž, kterou chodím a vypráví mi, kam ona šla nejdál a jak stále sportuje. Hrozně moc mě vždycky potěší, když mě někdo jen tak pochválí, o dobrodružství se zajímá, nebo ho třeba i inspiruju k podobným věcem. Za těch 5 dní jsem takových rozhovorů pár absolvoval. Lidi mě často zastavují v kopci, protože (a to se nechci nijak chlubit) je prostě předběhnu a tak je zajímá příběh. Já naopak ostatním vždy říkám, ať si to hlavně užijí ve svém tempu. Někdo si to užije při 50 km, někdo při 20. Zásadní je ale přece ten prožitek, který nám hory dávají všem. Zase jednou jsem vděčný, že můžu takové blázniviny dělat.
Vykročím vstříc horám a za chvíli jsem na prvním hřebeni. Ten si užiju jen velmi krátce a pak následuje dlouhé a prudké klesání přes sjezdovky až do malého zapomenutého městečka v jednom z údolí Velké Fatry. Chvíli jdu po asfaltové cestě, což je na této trase dost ojedinělý výjev, a pak už zase zahnu do dalšího prudkého kopce a velmi dlouho stoupám na druhý hřeben. První třetina dne mě úplně odrovná, jelikož je to pořád nahoru dolů a moje nohy už dost trpí. Na horské chatě si dám kofolu, kterou Slováci milují a je opravdu všude. Pak už po hřebeni dál a dál pohořím. Je to však strastiplná cesta plná prudkých stoupání a klesání. Navíc je dost zarostená a často mi cestu kříží padlý strom. Na mapě se snažím dnešní den trošičku zkrátit, abych to vůbec nějak došel. Některé vrcholy jednoduše obcházím, aby bylo menší převýšení, jelikož už je toho na mě prostě dost. Stane se mi navíc taková divná věc. Jdu lesem, už asi dvě hodiny úplně sám, a v jednu chvíli se zarazím a uvědomím si, že je to úplně stejný les jako jsem měl předešlou noc ve snu. No a v tom snovém lese jsem potkal hádejte koho. Tělem mi projede mráz a můj strach z nečekaného setkání je zase zpět. Naštěstí po dalších minutách scházím z hřebene a šinu si to dolů do údolí. Cesta je to ze začátku strašidelná a já jdu potemnělým lesem trošku naslepo. Už se fakt těším na dnešní ubytko a město. Sejdu až k asfaltce, po které bohužel půjdu až do konce dnešního dne. Sice je fajn, že jsem víc v civilizaci, ale na druhou stranu to po asi osmi kilometrech začne být nuda. Nasadím tempo a skoro běžím vstříc cíli. Pět kilometrů před koncem do sebe hodím rychlou zmrzlinu a za chvíli jsem na ubytování. Do města si skočím na burger s hranolkama, nakoupím v Tescu a odcházím do postele. Spím a konečně se mi nezdá o medvědech.
Ráno vstanu a všimnu si, že na nohách už začínají nabíhat první puchýře. Ty však brzo rozchodím a to už mě čeká nejdelší stoupání za celou cestu. Ze 400 metrů se musím dostat téměř do 1700 metrů. To vše na 13 kilometrech. Hned na začátku mě nějaký chatař vyvede z míry, že on by nahoru určitě sám nešel a jestli mám dobře připravený sprej. No fajn, díky, mám. Stoupám lesem, lehce poprchává a já se těším na poslední národní park. Malá Fatra je krásná, ale oproti předešlým parkům má nevýhodu větší zalidněnosti. Deštík ustává a já ve strojovém tempu vycházím na Malý Kriváň. Pořídím si pár fotek a pokračuji dál na chatu u vrchní stanice lanovky z Vrátné. Změním taktiku a tentokrát si dám kofoly dvě, už mám totiž fakt dost a vlastně se na konec putování už docela těším. Po těch dnech o samotě mě značně štve zalidněnost těchto kopců a já postupuji stále pomaleji. Terén je totiž podobný druhé části Velké Fatry a co chvíli prudce stoupám, nebo klesám. Na konci obcházím oba dva Rozsutce, jelikož opět potřebuji snížit výškové metry a navíc předpokládám, že v hezkém odpoledni na nich bude spousta lidí. Procházím poslední lesík, medvěd nikde a dole už čekají rodiče, aby mě odvezli zpět do Zlína.
Říkal jsem si, že budu určitě plný pocitů a emocí a že to třeba obrečím, ale nic z toho se neděje. Je to tak většinou. Vždycky si představuji, jak to bude euforické a pak je ta chvíle úplně obyčejná. Co však není obyčejné, jsou ty vzpomínky a ty dny uplynulé. Ty mi v srdci zůstanou. Vím, že je to malé dobrodružství, ale pro mě znamená fakt hodně. Je to moje vstupenka do světa vícedenních ultra projektů. Těch projektů, o kterých jsem při svých prvních udýchaných třech kilometrech na Budějovické před pěti lety snil.
Nechávám kousky svého srdce na různých místech světa. Část zůstala i tam na hřebeni, tak blízko domovu.
Parametry:
5 dní
4 národní parky Slovenska
230 ujitých/uběhlých kilometrů
10 000+ nastoupaných metrů
20 kofol a radlerů
0 medvědů
Fotky:
