Pojedeme do Japonska? Přesně tak zněla otázka asi před rokem na jednom kafíčku ve Zlíně. Byl jsem nadšený a rád, že mi tuto možnost někdo vůbec nabídl. Do Japonska jsem chtěl už dříve, ale vše mi přerušil covid a pak asi i nechuť tam jet sám. Problém byl, že mi nezbývala dovolená a hlavně kvůli mě se vše posunulo až na rok 2024. Jsem rád, že se zvolený termín nakonec ukázal jako ideální a já neměl špatný pocit, že jsem to zbytečně oddaloval. Ale hezky popořadě.
Od prvních slov vše rychle přešlo k činům a já věděl, že vyrazíme. Postupně se ustálil termín i partička. Nakonec jsme tedy vyrazili v pěti – já, Vláďa, Marťas, Krista a Klárča. Pětičlenná posádka se osvědčila už v Americe a za mě je to ideální počet lidí na cestování. Ve více lidech už je to takové moc skupinové a čekací, v méně lidech vzniká větší možnost různých ponorek a krizí. Ale záleží hlavně na lidech.
Začátkem roku kupujeme letenky a dáváme dohromady itinerář. Vše nabývá jasných obrysů a já se nemůžu dočkat. Pak jako lusknutím prstu stojíme na letišti a vyrážíme do neznáma. Mám rád ty dny, kdy se odjíždí na dovolenou… To je ten nejlepší pocit. Ne však když cestuju letadlem, protože to mám vždy stres z letu a vše pro mě vlastně začíná až „přežiju“ ten hrozně nebezpečný způsob dopravy (Vím, jak to je, ale pro mě to bude vždycky takto. Sorry, ale auto si řídím sám, tady mě vezme nějaký neznámý pacholek v obrovském mnohatunovém stroji do vzduchu. Lítat mají ptáci, ne lidi prostě. Ale chápu, bez toho bych se nikam nedostal. Beru to tudíž jako nutné zlo.).
Japonsko = pohádka
Objevujeme se na letišti poblíž Tokia a hned od prvních sekund se mi dostává takový kulturní šok, jaký jsem fakt nečekal. U krosen stojí spořádaně slečna, hlídá nám je a čeká, až si je vyzvedneme. Docela jsme se totiž zdrželi na hraniční kontrole po příletu. Už od začátku se dá pozorovat jakási vyšší organizovanost. Jsme zmuchlaní po dlouhém letu a musíme ještě absolvovat šestihodinový přesun do Hirošimy vlakem. Tedy vlakem, šinkansenem. Obdivuju tento skvost už řadu let a jestli bych ho měl popsat jedním slovem, tak zvolím „nadčasový“. Japonsko křižuje už desítky let a stále je extrémně funkční a trendy (a taky o dost rychlejší než naše Krušnohory a Šohaje). No co si budeme povídat, ty už nedoženeme. My teď řešíme povolení 200 km/h na několika málo kilometrech naší železniční sítě, Japonci už roky vyvíjí Maglev, který bude nejspíše jezdit až 500 km/h… Pokud vše půjde dobře, tak už za pár let. Z těchto srovnání by se člověku ale zavařila hlava, tak toho radši nechám a nebudu další věci moc srovnávat (omlouvám se, nakonec v článku několikrát srovnávám, ale nejde jinak, chci přiblížit tu odlišnost). Někde je tak, někde zase jinak.
Procházíme večerní Hirošimou a jakoby se zastavil čas. Nikde žádné odpadky, nikde žádný křik, žádní divní lidé. Město má podobně obyvatel jako Praha, ale teď večer na mě dýchá neuvěřitelným klidem. Jako by někdo vypnul zvuk. Připomíná mi to videohru. To se opakuje i druhý den. Po silnicích jezdí spousta aut, ale tím, že jsou v naprosté většině elektrická a nejspíš tady všude mají i dost moderní „tichý asfalt“, se člověk cítí jako v jiném vesmíru. Těžko se to popisuje, ale procházíme ulicemi a já se snažím vnímat tu přítomnost, tu jinakost. Jsme ve snu? V počítačové hře? V jiné galaxii? Co se to sakra stalo? Vždyť jsme jen přijeli do nového města. Ale kulturní šok útočí ze všech stran. Všichni se neustále klaní, mluví tiše a nepokřikují po sobě, za vše děkují a snaží se pomoci při každé chvilce, kdy se jim zdá, že je člověk v koncích. Od pohledu jsou lidi taky dost introvertní a samotáři. I proto Japonsko jako první z vyspělých zemí již několik let vymírá. Jsem zvědavý, jak na to do budoucna zareagují, protože by to mohl být velký problém. Kdyby zůstal tento trend, tak za sto let budou mít místo 130 milionů jen polovinu obyvatel.
Holky neustále opakují, že se cítí jako ve snu nebo v nějakém anime seriálu. A ono to tady fakt tak vypadá. Malá autíčka, malé domečky… Vše je extrémně roztomilé a zároveň funkční, aby mohlo tolik lidí žít na malém prostoru. Miluju to, miluju Japonsko od první chvíle a první den mi několikrát přeběhne po těle husina. Samozřejmě i z té krásy a hezkých míst, která navštívíme, ale hlavně z těch lidí a z toho, že existuje místo, které je mi blízké a které se v mých očích blíží dokonalosti. Hned od prvního dne vím, že bych tady z fleku mohl žít.
Japonsko = levno
Vtipné, ale je to tak. V centru Tokia je levněji než v Praze. Ubytování je na podobné cenové úrovni jako u nás. Cesty vlakem jsou samozřejmě dražší, ale to je dáno tou exkluzivitou. Nějaké okresní vláčky na tom budou asi dost podobně jako u nás. Vstupy na památky a vlastně všude jsou jednoznačně levnější než u nás a člověk i za tuto nižší cenu dostane víc. A teď to hlavní – jídlo. To je tak o 20-30% levnější. Těžko říct přesně, ale ramen kupujeme i v největším městě světa klidně za 120 Kč. A předpokládám, že to jde i levněji. My jsme si nikdy nijak moc nevybírali, ale vždy jsme jedli velmi levně. Navíc je asi všem jasné, že kvalita mořských plodů, ryb a dalších bude spíše na straně ostrovního státu. Jídlo je výborné všude. Vždy čerstvé, velké porce a hrozně moc možností. Jediné, co nám občas přivodí problémy a mrzení, jsou jídelní lístky pouze v japonštině a někdy i bez obrázků. Vybírání a objednávání je tedy někdy docela sranda. Třeba hned v Hirošimě je mi díky nedorozumění snězena večeře, ale tak stane se.
Průběh výletu a jednotlivá místa
Začínáme tedy v Hirošimě. Tam, kde se psala historie. Ne příliš hezká. Je to první a s Nagasaki dosud jediné město, na které byla svržena atomová bomba. To byl tak nějak začátek úplného konce WWII. Místo je to dost silné a člověk si zase uvědomí, čeho jsme schopni se na sobě dopouštět. Je to samozřejmě jiný kontext, ale moje pocity jsou tady podobné jako v Osvětimi. Kontext je jedna věc, desítky tisíc mrtvých nevinných civilistů jsou věc druhá. Války plodí jen zlo a utrpení pro nevinné. Každopádně město je vybudováno od základu znovu a je opravdu nádherné. Moderní, pulzující, plné života. Moc se mi tady líbí. První den navštívíme mytickou Icukušimu – Miyajimu. Ostrov, na kterém je slavná plovoucí torii. Asi vůbec nejznámější červená brána v celém Japonsku. Nádherný výlet trajektem v blízkosti města. Na ostrově si prohlédneme hlavní historickou uličku. Všude je spousta roztomilých jelenů, kteří nejsou vůbec plaší a tak se s nimi fotíme. Pak uděláme poměrně náročný výšlap na kopec nad námi. Převýšení přes 500 metrů asi na 3 kilometrech. Téměř celá cesta vzhůru vede po schodech, takže to dá dost zabrat. Nahoře je však krásný výhled do okolí, na Hirošimu a další pobřežní městečka. Po cestě potkáme dva hady, což teda úplně nekvituju. Objeví se pak v pár mých snech, ale jsem na to zvyklý. Jsou to jejich častí návštěvníci, nemám je rád, tak nechápu, proč za mnou furt chodí. Večer si užijeme dobrého jídla na ostrově, uděláme další fotky torii, která je teď v důsledku odlivu na souši. No a pak už zpět a spát. Jet lag mi dává pořád docela zabrat, chodíme spát docela pozdě a ráno jsem takový ospalý a nechce se mi vstávat. To jako ranní ptáče moc neznám a nepozdává se mi to. Druhý den projdeme centrum Hirošimy, prohlédneme si slavný Atomový dóm, který jako jedna z mála budov přežila atomový výbuch. A to stála kousek od epicentra. Zajímavost je, že tuto budovu navrhl český architekt. Poté si prohlídneme všechny památníky a nakonec muzeum, které je věnované celé tragédii. Hirošima je hodně aktuální i dnes. V době, kdy se atomové hodiny zase blíží dvanáctce. Je zde taky plamen, který zhasne, až se svět zbaví poslední atomové zbraně. Měl by to být takový symbol a my bychom měli doufat, že jednoho dne opravdu zhasne. Já mám však obavu, že plamen sice zhasne, ale spolu s ním i my, lidstvo.
Další den se z Hirošimy přesouváme do Beppu, kterému se přezdívá hlavní město termálních pramenů. Toto město je již na nejjižnějším ze čtyř velkých ostrovů – na Kjúšú. Ostrov je silně vulkanický a pod zemí to tady doslova bublá. Beppu je lázeňské město a na spoustě míst se dá v termálních pramenech vykoupat. V Japonsku se jim říká „onseny“. Jeden takový máme i přímo na ubytování a tak si do něho můžeme kdykoliv skočit. To se hodí, jelikož první den nám téměř celý proprší a my tak dospáváme dlouhé cestování a únavu. Ubytování je pohodlné a hlavně velké, takže máme dostatek prostoru pro oprání špinavých věcí a pro celkovou pohodu a odpočinek. Odpoledne se procházíme po pobřeží a déšť nás nijak neomezuje. Mám takové ty záblesky, že jsem na druhém konci planety a strašně si ten moment vždycky užiju. Trošku mě občas mrzí, že tyto svoje chvilky v hlavě nedokážu předat okolí. Stává se mi to dost často, cítím se jako v ráji a plný štěstí, ale předat dál to prostě nedokážu. Vše zatím plyne naprosto perfektně a já nevidím žádné zádrhely. Skupinka funguje výborně. Všechny členy znám už řadu let, ale na tak velkém výletu jsme přece jen poprvé. Večery v Beppu jsou skvělé. Nějaký ten alkohol (holky objeví saké, kterému na výletě propadnou), pivko (které je opravdu výborné a dost blízké tomu našemu), onsen, karty, sranda. Moc mě to baví. Druhý den je už lépe, ráno si jdeme s holkama zaběhat a pak už všichni vyrážíme do města Yufuin, které je vzdálené asi hodinu cesty autobusem. Krásné a útulné městečko. Odhaduji, že je velmi oblíbeným cílem místních, jelikož je zde opravdu dost narváno a většina hostů je japonského původu. Se svoji výškou tady působím trošku nepatřičně, ale nikdo se na mě skrz prsty nedívá (toho jsem se upřímně na začátku výletu trošku bál). Projdeme se centrem až k malému jezeru, dáme si nepříliš dobrou kávu (celé tři týdny se nám nedaří najít dobrá káva a tak většinou končíme ve Starbucks, kde dobíjíme baterky) a pak už mizíme kolem hory Yufu, která se ční nad městem, zpět směr Beppu. Vystupujeme však dříve u lanovky, kterou se vyvezeme na Mt. Tsurumi – 1375 metrů vysokou horu tyčící se nad Beppu. Tady si uděláme takový okružní vrcholový výletík a pokocháme se výhledy na všechny strany. Je nádherně, počasí úplně ideální a já jsem nadšený. Ostatní vypadají, že taky. Dnešek má dobrý vibe, už zase. Večer se v centru ještě vyvezeme na zdejší 100 metrů vysokou vyhlídkovou věž, ze které je příjemný pohled na střed města. Taky bych rád zmínil, že všude sbíráme razítka, což je super aktivita. Na všech památkách, nádražích, zajímavých místech jsou volně k dispozici razítka, které si můžeme dát do svých notýsků. Jelikož tady už Marťas byl, tak věděl, že toto přijde a notýsky nám všem koupil (ano, kredit jde samozřejmě i Klárči, která mu to poradila).
Další den dopoledne se sbalíme a razíme opět šinkansenem na delší přejezd až do historického města Kjóto. Po celodenním náročném přesunu se dostáváme na ubytko až za tmy. Jedná se o klasické japonské ubytování, kde se z části spí na tzv. tatami, což je defakto taková podložka na zemi. V dnešní době se to však již pro turisty vylepšuje tenkou matrací. V každém takovém domě jsou již většinou i nějaké evropské postele. Ubytování je v rušnější lokalitě přímo u cesty a v noci je tu trochu hluk, ale ukáže se, že to jde zvládnout. Jinak je tady vše klasicky japonské, včetně katan. K večeři si zajdeme na blízký ramen, který holky ocení nejvyšší možnou známkou. Mají velmi detailní znalost tohoto jídla a poznají dobrý. O tomto prohlásí, že je jejich nejlepší v životě, tak to tak beru jako konstantu pro mé posuzování ramenů do budoucna (opravdu zůstal nejlepší za celou dobu Japonska a v ČR ho bude těžko nějaký překonávat). Jeden z mých prvních ramenů v životě a hned tak dobrý. Čekají nás dva dny v Kjótu a jeden den v Osace. První den v Kjótu začínáme v buddhistickém chrámu Kinkakudži. Je to jeden z nejznámějších chrámů celého města a od našeho ubytování je vzdálen pouze necelý kilometr. Trochu mě zaskočí obří davy již takhle z rána. Spousta škol a dětiček ve stejnokrojích. Je to nejspíše dáno i tím, že ve městě tento den probíhá jeden z nejslavnějších tradičních festivalů. Chrám je nádherný a my si ho obejdeme ze všech stran, naházíme drobné různým bůžkům, abychom měli štěstí a pak pádíme pryč. Docela by mě zajímalo, jak to tady vypadá v hlavní turistickou sezónu. Tím myslím celé Kjóto. To město mě pohltilo, ale evidentně a na první pohled trpí overturismem a bojím se, že až se lidi dozví, jak je tu levno, bude to ještě o dost horší. Pokračujeme do císařských zahrad, které jsou trochu blíže centra a taky velmi rozlehlé. Palác je z důvodu konání festivalu bohužel uzavřen a my se tak procházíme krásnými zelenými plochami. Navštívíme jeden z tradičních domů, který tu stojí stovky let a pak se odebereme po stopách festivalu. Jedná se o průvod, kde jsou k vidění klasické kostýmy a povolání z dob minulých. To, že se jedná o průvod je náš největší problém, jelikož jdeme za ním a snažíme se ho dohnat. Čím jsme blíže, tím jsou davy větší a nakonec usoudíme, že to asi nemá cenu. Navštívíme však další pěkné místa, kde je k vidění historie. Následuje přesun na další buddhistický chrám Kijomizu-dera. Obrovský komplex a srdce města. V jeho okolí jsou historické uličky, které jsou krásně fotogenické a my si je při odpoledním slunci v klidu projdeme. Pak následuje i prohlídka tohoto rozlehlého chrámu. Projdeme opět několika rituály a přejeme si u nich něco hezkého, nebo se prostě různými způsoby snažíme jít štěstí naproti. Je zajímavé, že místní jsou hodně náboženští a u těchto svatyní se modlí a jde vidět, že to pro ně hodně znamená. Chrám zavírá přesně se západem slunce a my ho opouštíme jako jedni z posledních, jelikož se snažíme ještě získat co nejlepší fotky. Zlatá hodinka je potřeba vytěžit co nejvíc. Přesuneme se o kousek dál na večeři a zvolíme „all you can eat“, ve kterém už Marťas při své první návštěvě Japonska byl. Je to super volba, přejíme se masa a dalších pochutin. Já to moc neznám a tak jsem nadšený a dost si to užiju. Poté si ještě jdeme pro hezké fotky za tmy u rozsvícených lanteren, luceren a dalších světýlek. No a pak už následuje přesun zpět na ubytování. Je pozdě večer, my jsme totálně unavení a v mžiku usínáme.
Druhý den v Kjótu je opět náročný, stáváme brzo a přesunujeme se do bambusového ráje – do lesa jménem Arašijama. Je to hezká procházka, ale extrémně přeplněná občas bezohlednými turisty, kteří si sem přišli pro známou fotku z instagramu. To srovnání Japonců a turistů z Indie nebo Číny je fakt hodně smutné, z toho je mi až trošku do pláče. Vypadneme kousek bokem a najednou je lidí o řád méně a je z toho krásná túrka kolem řeky a pak na kopec, kde jsou malé opičky, které můžeme krmit. Opět moc hezký výhled do krajiny a na město pod námi. Následuje dlouhý přesun na druhý konec města, kde nás čeká asi nejznámější místo – Fušimi Inari Taiša. Velmi známá trasa, která je celá lemována branami torii. Jednou většími, jednou menšími. Nesmírně fotogenické místo a nádherná procházka. Nakonec i docela náročná. Máme zase štěstí na zlatou hodinku a slunce se i dneska na chvíli ukáže a vylepší některé naše fotky. Často se zastavujeme a fotíme. Moc se mi tady líbí. S Kristou přemýšlíme, jaké by to tady asi bylo proběhnout se tady ráno ještě před davy turistů – no bylo by to něco parádního, ale bohužel bydlíme na druhém konci města a tak tuto možnost zavrhujeme. Sejdeme zpět dolů a hledáme nějaké jídlo, holky už nějaký ten den prahnou po sushi. To se nám náhodou podaří najít a zapadneme do takového nenápadného podniku, kde dělá sushi pán, u kterého jde vidět, že to dělá již desítky let. Obsluhuje jeho žena. Jsou tady jen oni dva a dávají lásku a výborné jídlo každému, kdo přijde. Na zdi visí jejich obrázek, jak jsou spolu. Pro mě jeden z nejsilnějších momentů celého Japonska. Mám slzy v očích a v tu chvíli mi přijde, že jsou konstantou lásky. K tomu je to sushi opravdu výborné, i když to nejsou rolky. Po skvělé večeři se odebíráme zpět na ubytko a po důkladné konzultaci ohledně následujícího dne jdeme spát.
Jedeme do Ósaky. Opět vlakem. Ósaka je takové druhé Tokio a říká se o ní, že je pokrokovější a modernější. Centrum dost tepe a my hned na začátek dne navštívíme vyhlídku na 300 metrů vysokém mrakodrapu. Super zážitek vidět pod sebou dvacetimilionovou aglomeraci. Těžko se mi v hlavě pobírá, že aglomerace v okolí Tokia má obyvatel dvakrát tolik. Pak se přesouváme do centra města na slavnou ulici, kde je spousta street foodu, barevných blikajících obrazovek a ruchu velkoměsta. Mně se tato ulice dost líbí, je taková japonsky ulítlá. Oproti historickému Kjótu úplně něco jiného. Projdeme si ji celou a zamíříme k hradu. Ten je uprostřed mrakodrapů jako pěst na oko a asi jediná historická památka v Ósace. Na prohlídku jdeme těsně před zavíračkou a několikapatrová budova nám dá pořádně zabrat. Prohlídneme si některé expozice a pak si pochillujeme před hradem, uděláme nějaké fotky a vyrazíme zpět do Kjóta… Chceme jít dneska spát o trošku dřív. Na ubytku si povídáme, večeříme klasicky věci ze 7-Eleven. Druhý takový řetězec je Lawson. Jsou to super malé obchůdky, které jsou na každém rohu a jsou otevřeny 24/7. Pokaždé, když něco potřebujeme, je jeden ve vzdálenosti max pár stovek metrů. A nabízí spoustu různých dobrůtek a netradičních věcí, na které v našich obchodech nejsme zvyklí. Zkoušíme tudíž neustále nějaké nové sladkosti a jídla. V Kjótu jsme měli jeden takový Lawson kousek od ubytka a celou dobu jsme tam chodili. Škoda, že jsem to pak podělal tím, že jsem si chtěl udělat smoothie nápoj. Člověk si koupí zmražené smoothie v jogurtovém obalu a musí z něho oddělat víčko a strčit ho do takového automatu, který mu pak následně udělá vytoužený nápoj. Já udělal vše správně, kromě toho víčka. Tím jsem jim totálně odpálil automat. Byli se na to podívat snad všichni zaměstnanci a já se mohl propadnout hanbou. Strašně jsem se styděl, ale naštěstí tam byl pán, který tomu rozuměl a vše po chvíli spravil. Chtěl jsem co nejrychleji odejít, ale to by nebylo Japonsko. Pán můj nápoj vyhodil a dal mi zbrusu nový, ještě se mi podle mě omluvil, třikrát uklonil a pak krok po kroku vysvětlil, jak mám stroj ovládat. Za nový nápoj samozřejmě nic nechtěli. Jak jsem se zařekl, nebudu to srovnávat s Českem. Tady bychom určitě prohráli. U nás bych nové smoothie dostal možná taky, ale rovnou do hlavy. Fakt nechci být zaujatý, ale abych se takto ztrapnil a on se mi pak ještě pomalu ukláněl, že je to vlastně jejich chyba. Ach, miluju je! Miluju je všechny!
Další den je ve znamení přesunu, tentokrát pod slavnou Mt Fuji. Bude to delší přesun. Ráno si jdeme s holkama opět zaběhat a je to super. Pak nám bohužel ujede vlak, protože jediný dopravní prostředek, který v Japonsku nejezdí na čas, je městská hromadná doprava. To se dá ale pochopit a zacpané ulice jdou těžko ovlivnit. Naštěstí další šinkansen jede brzy a my se tak můžeme přesunout pod horu. Dneska má být krásně a tak chceme stihnout vyjít na nejslavnější vyhlídku, ze které se Fuji fotí. V autobuse už jde znát, že Marťasovi a Klárče není úplně nejlíp a rozjíždí se jim nějaká teplota-rýma. Odpoledne dorazíme do destinace a uděláme si krátký výlet na zmíněnou slavnou vyhlídku, kde se hora fotí přes pagodu, která jí jakoby stojí ve výhledu. Tento spot je super, ale je zde spousta lidí a mně se nakonec ještě víc líbí utajené místečko o patro výš, kde už sice není pagoda, ale ani žádní lidé. A tak si Krista může pro kolegy v práci natočit svoje hudební video. Jsme z jejich předvedených pěveckých skills trošku nesví a já pohotově natočím vše na gopro… Vydírací materiál mám. Následně ještě pofotíme nějaké skupinové fotky (jednu z nich používám jako úvodní pro tento článek). Večer se přesuneme na ubytko a uděláme větší nákup v místním shopu, který je o poznání větší než všechny doposud a taky je v něm větší výběr, což znamená i mnohem delší čas strávený vybíráním. Ale jsme spoko, máme hostinu. Teda až na Marťase, ten už vypadá, že by nejradši spal. Ráno se v klidu vyspíme a pak vyrazíme do hudebního muzea u jezera. Je to moc hezká a ideálně dlouhá procházka, která ale asi dorazí Klárču. Muzeum je spíše pro Japonce a vlastně takový náhled do evropské kultury. Je ale zajímavé vidět, jak oni vidí nás. Navíc je vše moc hezky udělané a součástí jsou i propracované vystoupení a možnost poslechu samohrajících hudebních skříněk. To jsem nikdy předtím moc neviděl a tak si z toho odnáším hezký zážitek. Do trošku podmračeného a lehce upršeného dne ideální zábava. Holky si ještě kupují samohrající mini-hudební skříňku, my s Vláďou využijeme alespoň krémy na ruce zadarmo. Později mě trošku mrzí, že jsem si jednu „skříňku“ taky nevzal. Potom se už přesouváme autobusem zpět na protilehlý břeh jezera blízko našeho ubytování. Jdeme na tradiční ramen, kde se sedí na zemi. Hodně pokrmů je s našim podivem s koňským masem (Zpětně si přečtu, že v některých prefekturách je to velmi oblíbená pochoutka. Japonci navíc velmi rádi sashimi, což je syrové maso… A to i u tohoto druhu). Naštěstí se této „pochoutce“ nějak vyhneme a užijeme si dobrou obědo-večeři. No a pak už se vracíme zpět na ubytování za Marťasem a celý večer si pouštíme různé hudební klipy a bizáry. Je vcelku jasné, že zítra bude ležet už i Klárča.
Máme líné dopoledne, pereme, já s Kristou si jdeme zaběhat a já se ještě stavím podívat do centra na suvenýry. Po obědě odcházíme na túru jen já, Krista a Vláďa a pevně doufáme, že ti dva se z toho nějak společnými silami dostanou. Vyrážíme na blízkou lanovku, kterou překonáme prvotní převýšení a pak už se můžeme vydat na hřebenovou túru. Fuji je dneska v mracích a tak výhledy nejsou úplně ideální, ale po opuštění prostoru kolem lanovky se les totálně vylidní a my si to štrádujeme úplně sami stromovým tunelem. Po očku sleduji asi dvě cedulky, které upozorňují na medvědy. Povídáme si a já po chvíli udělám stěžejní chybku a o cedulích informuji Kristu. Z jejího pohledu jde ihned vyčíst, že to nebyla zrovna informace, kterou potřebovala slyšet. Nervózně těká očima po okolí a mě to v té opuštěné krajině taky trošku dožene a začínám si v hlavě přehrávat scénáře, jak to uděláme, až ho potkáme. Navenek se snažím působit sebejistě a znalecky, už jsem byl přece v Tatrách a nějaký medvídek mě nerozhodí. Uvnitř si ulevím, když se rozhodneme sejít z hlavního hřebene a jdeme směrem dolů. Až do té chvíle, kdy mě poprvé v životě zklamou mapy.cz a já podle nich odbočím do lesa, kde pokračujeme po stezce, která už pár let používaná zcela jistě není. Boříme se stále hlouběji a cestička se nám pomalu ztrácí, pak brodíme, lezeme prudkou strání a já jsem dost nervózní. Jsem moc rád, že Krista i Vláďa vše zvládají s klidem a jdou pořád odhodlaně za mnou, i když já už tak půl hodiny nemám pořádně signál a GPS, kde přesně se nacházíme. Ale už to musím nějak dohrát a spoléhat se, že narazíme na cestu. Nakonec se k ní přece jen dostaneme přes obrovský polom, který složitě procházíme skrz na skrz. Ulevilo se mi, plácneme si a dlouhou klikatou cestičkou míříme zpět do civilizace. Těsně před městem nás ještě k smrti vyleká velký jelen, který se začne hýbat kousek od cesty. V prvním Lawsonu si koupíme pivo jako odměnu, pokocháme se krásou Fuji, která se umoudřila a takto navečer nám dává najevo, že tam pořád je. Určitě na nás dohlížela i v tom lese. Večer si zahrajeme kenta, všichni asi tak po dvaceti letech. Vyhraje Vláďa s Marťasem (píšu to tady jako poctu), ale bylo to těsné a někdy dáme odvetu.
Ráno nás čeká balení a přesun do největšího města světa – do Tokia. Marťas už vypadá v pohodě, Klárča úplně ne, ale věříme, že se to bude už jen lepšit (a taky že jo, poslední dva dny už budeme všichni zase ve formě, až na tisíc štípanců od agresivních komárů). Trošku se ale bojím, co s námi udělá ta cesta. V Japonsku, jako asi v celé Asii, mají hodně rádi klimatizace a ty taky byly původcem těchto problémů. Nasedáme na bus a po dvou hodinách se objevujeme na Šindžuku a vydáváme se dále do srdce tohoto megaměsta, do Akhibary. Tady strávíme první noc a vyzkoušíme si ikonický kapslový hotel. Odpoledne se zaregistrujeme na hotelu a pak už procházíme legendární electric city, jak se Akhibaře přezdívá. Všude jsou světýlka, slečny lákající na různé věci, několikapatrové herny, několikapatrové obchody se vším. Je to úlet, člověk jakoby se zase objevil v úplně jiné dimenzi. Tepe to tady nesmyslně. Jakoby bylo centrum lidstva právě teď a tady. Prolézáme různé obchůdky, herničky a další. Pak jdou holky spát a my si ještě zajdeme na večeři, kde si s Marťasem dáme asi největší nálož wasabi na sushi v životě. Můj nos si to pamatuje do teď. Potom už se ubíráme do kapsličky i my. Já spím jako zabitý a vzbudí mě jen chrápání jednoho spolunocležníka. V pohodě po chvíli zase usnu… Jsem asi fakt unavený, protože kluci se nevyspí vůbec a ráno by na dotyčného nejraději spáchali atentát. Kapslový hotel je prostě takový lepší hostel a záleží, na koho zrovna narazíš. Celkově je tady soukromí přece jen víc a člověk se může zavřít před světem, ale slyšet jde stejně všechno.
No nic, je ráno, dopíjíme kávu a vydáváme se na druhý konec města, kde máme ubytování do konce pobytu. Odpoledne si jdeme prohlídnout Šibuju, kde je slavný nejfrekventovanější přechod na světě. Zase, pro mě naprosto neskutečný svět. Je tady spousta turistů, ale líbí se mi, jak v tom zmatku fungují běžní Japonci. I přes tu obrovskou frekvenci lidí to má pořád nějaký řád. Všude to zase bliká, hraje hudba. No nesmysl, Praha je proti tomu pouhopouhá vesnice, sorry. K večeru se vydáváme na třetí nejvyšší budovu světa – Tokyo Sky Rree. 634 metrů vysoká budova, která byla otevřena teprve v roce 2012. Vyhlídkové plošiny jsou v 350 metrech a 450 metrech. Večer má super vibe a my si děláme spoustu fotek a užíváme si nádherného panoramatického výhledu na noční Tokio. Jsem samozřejmě spíše obdivovatel hor a přírody, ale toto je prostě úlet. Vidět takto z nadhledu 40 milionů lidí pod námi je docela na vybuchnutí hlavičky… Celá zastavěná aglomerace kolem Tokia je mimochodem podobné rozlohy jako Morava. Po tomto mimořádném zážitku už jen stačí asi hodinku hledat odpadkový koš. S košema je to tady hodně zvláštní, skoro nikde nejsou a přesto je všude pořádek. Hledání koše je vždy zajímavá a docela zdlouhavá disciplína, a tak si různé obaly od nápojů a jídla nosíme dlouho v baťůžku než je vítězoslavně vhodíme do koše. No, rychle se přesunout na ubytko a na kutě. Ráno brzo vstáváme.
Podaří se dodržet budíček a my vyrážíme na hromadku a následně vlak, který nás dopraví až do města Nikkó asi 100 kilometrů severně od Tokia. Toto město je zasazeno v lesích pod vysokými horami a je známé tím, že je zde spousta chrámů. Je zde pohřben slavný šógun a celkově je to historicky velmi významné město. Máme zase ideální počasí a postupně si prohlížíme všechny svatyně, chrámy a další památky, které zde jsou. Zabere nám to přes čtyři hodiny. Je fajn, že je tu méně lidí. A ta atmosféra, ta mě dostane. Projdeme si celé městečko včetně slavného červeného mostíku přes řeku. Ten je opět hodně fotogenický, ale poprvé nás zaskočí nepatřičný vstup. Jedná se sice sotva o 50 Kč, ale za přechod mostu nám to přijde zvláštní a tak si ho jen vyfotíme. Odpoledne se najíme v místní restauraci a pak už razíme vlakem zpět do velkoměsta. Večer nám trošku zkomplikuje hledání restaurace. Podaří se nám to vyřešit a najíst, ale jedná se o italskou restauraci, tedy spíš japonský pokus o italskou restauraci… Přeložte si to sami… Snažili se.
Poslední den v Tokiu. Ráno vyrážíme na tea ceremony. Je to jedna z položek, na kterou se hodně těší Krista. Uvede nás mladý klučina, který má ale hodně načteno a evidentně i hodně čajových ceremoniálů absolvoval. Nakonec je to spíše takový úvod do těchto praktik a ne přímo ceremoniál. To já ale cením, jelikož o tom moc nevím a po těchto dvou hodinkách se nebudu bát na nějaký tea ceremony vyrazit. Kluk nás provede světem čaje, matchi a celkově historií toho, jak tyto ceremoniály vznikly a co pro Japonce znamenají. Naučíme se rozeznávat dobrou a špatnou matchu a jaký je rozdíl mezi tou pravou a obyčejným zeleným čajem. Jednu takovou si i připravíme a mně moc chutná. Vše probíhá v kimonu, které se naučíme správně vázat a dodržovat pravidla při jeho oblékání. Po tomto zážitku jdeme do přilehlého parku, kde ale strávíme jen chvíli, jelikož spěcháme na nedaleké sushi. Opět je to super zážitek a trochu podobné tomu v Kjótu. S plnými bříšky razíme zpět na Šibuju, kde začínají nákupy suvenýrů a různých maličkostí, které chceme dovézt domů. Je však pátek odpoledne a všude je spousta lidí. To nám náš cíl trošku ztěžuje, ale postupně se všem daří sehnat přesně to, co chtějí. K večeru náhodně narazíme na super restauraci, kde si dáme poslední ramen a další dobroty. U některých restaurací tady v Tokiu se platí přes automat, který je před vstupem. Člověk si vybere pokrm, nahází peníze do automatu a zvolí druh jídla a nápoj. Vypadnou mu lístečky a ty pak předá obsluze. Pak už vám jen donesou jídlo, vy ho sníte a jdete pryč. Za mě docela dobrý koncept, pokud je teda automat v angličtině. To vše jen dokazuje, že Japonsko je zemí automatů a ty jsou na každém rohu. Zejména ty s pitnou vodu jsou pro nás velmi užitečné a já bych si na ně jistojistě zvykl i u nás. No a pak už nezbývá než vyhrát nějaké plyšáky v hracích domech a přesunout se zpět do naší čtvrti. Ta je v pátek hodně živá a my ještě procházíme obchůdky, kde by se dalo něco koupit.
Je ráno a nás čeká dlouhá cesta domů. Netěším se na to a jsem zase trošku ve stresu z letadla. Na druhou stranu se cítím dost nacestovaný a jsem rád, že si zase zajedu nějakou svoji rutinu. Přesun do ČR dopadne dobře, až na opačný kulturní šok, který nám způsobí Češi v letadle zpět do Prahy. Ta bezohlednost, jo na tu jsem skoro zapomněl. Ale musím si zvykat. V Taipei ještě využijeme salónek, který zařídil Marťas přes svoji kartu, za což mu děkuji. Doufal jsem, že mě ty vypité piva uspí, ale bohužel se nestalo a 13 hodin dlouhá cesta zpět byla trošku utrpení… Kolaps jiného pasažéra, oživování, turbulence a tak. No říkám to furt, lítat mají ptáci…
Jsem v Praze na bytě, jet lag jako kráva. Probudím se odpoledne, zapnu si první třetinu finále mistrovství světa v hokeji, kde hrajeme se Švýcary a pak to vypnu a jdu spát. Asi nejzvláštnější věc okolo sportu, kterou jsem kdy jako fanoušek udělal. Na zlato se čekalo čtrnáct let a já to prospal. Kdybych si ale měl vybrat znovu, tak to zlato zaspím klidně třikrát. Cestování je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě a postupem času se z něj stala neodmyslitelná součást mých dní. Jsem tak strašně rád, že mám kolem sebe pořád spoustu skvělých lidí, kteří se mnou někam chtějí a kteří hlavně chtějí cestovat a poznávat svět. Doufám, že to tak ještě pár let bude, protože já chci vidět víc. Chci další husí kůži při poznávání nových kultur. Chci vidět lidi na opačných koncích planety. Chci cestovat. Chci vidět svět. Cítím se pak víc na živu víš?
Tak díky Japonsko, vzalo sis kus mého srdce. Vím na sto procent, že se ještě uvidíme, protože cítím, jak jsi mi vtrhlo do života a zanechalo v něm obří stopu. Cítím se teď jako po rozchodu a každý den si na tebe vzpomenu. Často mám slzy na krajíčku. Stačí nákup v Lidlu, kde nejsou sushi rolky a absolutně to nejde srovnat se 7-eleven, nebo dosednutí na záchodovou mísu a chybějící čudlíky a funkce. Je to těžké, věř mi, vidím tě všude. V dalších letech ti asi párkrát zahnu s jinými zeměmi, ale tuším, že to lepší nebude. Pak se vrátím. Slibuji.
Tak díky moje milá parto za to, jací jste skvělí cestovatelé, kamarádi a parťáci. Doufám, že s Vámi uvidím ještě kus světa.
Cestovat, žít, být.