Je středa, běžný pracovní den. Kolem poledne mi volá Griša a já si říkám, co asi tak potřebuje. Nejspíše řešit něco k nadcházejícímu silvestru. A ono ne. Ptá se, zda bych s ním nešel do 24 hodinového závodu na Ještědu. Chvíli váhám, ale po pár vteřinách nadšeně souhlasím. Je to přece jeden z mých běžeckých snů. Sám bych se tento rok určitě nepřihlásil a tak jsem moc rád, že se ozval a chce běžet dvojice. V dalších dnech se mi to trošku rozleží, ale platba startovného tyto strachy definitivně utne a já se můžu začít těšit. Moje motivace k běhání je v posledních týdnech a měsících slabší, tudíž tuto vzpruhu velmi kvituji. Bohužel ani v následujících týdnech se moje běžecká morálka o moc nezlepší a já jdu do závodu vcelku nepřipraven a s velkým respektem, co mě čeká.
V sobotu ráno mě vyzvedává Griša u nás na Budějovické a razíme dál směrem na Liberec. Počasí ani trošku nepřipomíná půlku ledna. V Praze je příjemných pět stupňů a přes víkend se má ještě oteplit. Pořádná zima přijde až příští týden. Bude to tedy spíš taková podzimní 24 hodinovka. V okolí Prahy je po ránu sice krásně a vykukuje sluníčko, my už ale tušíme, že nás přes noc na Ještědu čeká očistec a počasí nám ukáže svoji stinnou stránku. Přes naše území má přecházet frontální systém, který přinese přechodné oteplení, ale taky silný nárazový vítr a déšť po celou noc. To je ještě však daleko. V autě probíráme všechny možné strategie a určujeme si, že já poběžím jako první. V Liberci se zastavíme na kafé a pak už přijíždíme ke skokanským můstkům pod Ještěd. Naštěstí se nám podaří jako jedněm z posledních zaparkovat na parkovišti kousek od startu. Okolí se již hemží závodníky. Všichni jsou nabalení a mají spoustu oblečení. Jsem rád, že jsme to nepodcenili a triček si vzali taky raději více. Vybalujeme a neseme si tašky ke startu a akreditaci. Zázemí je na první pohled perfektní. Vše v jednom místě. Rozkládáme si karimatky a spacáky v takzvaném suchém depu, které musí mít na tomto typu závodu každý. V našem případě se jedná o velkou místnost, kterou sdílíme s dalšími závodníky. Lehce se protáhneme, připneme si čísla na kraťasy a to už se blíží start. Ještě rychlou fotku, redbull a já už se řadím do početného zástupu nadšenců.
Klasická předstartovní hecovačka, adrenalin v krvi narůstá a já se nemůžu dočkat až budu na trati. Vybíháme a já do toho od začátku šlapu. Jsem totálně nahecovaný a v prvních metrech stoupání nechávám poslední starosti a hlavu vyprazdňuji přesně tak, jak potřebuji. V dalších dvanácti hodinách myslím jen na čas a uběhnuté kilometry. Ne na každém závodu se mi podaří hlavu takto parádně nastavit. Zároveň vím, že běžím i za Grišu a nechci mu to pokazit. Dávám se tedy do prvního stoupání, které je těsně pod vrcholem velmi tvrdé po obrovských šutrech. Teď za světla je to ještě brnkačka, ale už si představuji šesté kolo někdy v hluboké noci. To bude na morál. Nahoře u vysílače jsem dřív, než bych čekal. Super je, že první kolo si můžeme užít za světla a pořádně si nastudovat trať. Po prvním a nejdelším stoupání následuje seběh po asfaltu až k chatě Ještědka, kde se dáme do prudkého klesání. Tuším, že první kolo bude rychlé. Sklesáme a pak zase lehce nastoupáme až k chatě Pláně pod Ještědem. Tento úsek se mi zdá vcelku příjemný, ale později mě ještě dost prověří. Od chaty následuje další klesání, které je na začátku prudké, ale pak se postupně zmírní a pořádně natáhne. Stane se z něj nekonečná rovina a já málem zapomenu odbočit. Tady si musím v dalších nočních kolech dávat pozor, říkám si. A to už se blížím k poslednímu stoupáku, který mě dovede zpět do startovního/cílového prostoru. První kolo zvládám za 1 hodinu a 18 minut. Dost nesmyslný čas a je mi jasné, že v dalších kolech ho nemám šanci udržet. Přesně takto jsme začít nechtěl, ale je to tak vždycky. Na startu se přehecuji a pak běžím nad své možnosti a bez ohledu na to, co mě čeká.
Každopádně předám štafetu Grišovi a těším se, že si trošku odpočinu. Svléknu mokré oblečení a jdu do odpočinkové zóny, kde doplním energii a pořádně si odpočinu. Je super, že tady celou noc hrají djs a svými motivačními songy mě vždy navnadí na další kolo. Po nějaké hodince na sebe opět obleču zpola mokré oblečení a čekám na doběh parťáka. Tato část je vždy nejhorší. Člověk je již oblečený a nejraději by vyběhnul. Musí však čekat a nervózně přešlapovat ve vyhřívaném stanu až druhý člen týmu doběhne. Navíc nikdy nejde přesně odhadnout, kdy se tak stane.
No a pak to přijde. Zase všechno znovu. Tentokrát však již ve tmě. Poprvé mi to nevadí a jsem ještě plný energie. Jasné je však to, že se můj čas už při druhém okruhu zhorší. Ale to se dalo čekat. Běžím a to je hlavní. Zatím mě nic nebolí a jsem spokojený s výkonem. Všechno se opakuje a naše časy se neustále trošku zhoršují. Já jsem rád, že se zhoršují tak nějak souběžně a s Grišou jsme stále vyrovnaní. Byl bych nervózní, kdybych nějak výrazně zaostával.
Před půlnocí zesílí déšť a nahoře zhoustne mlha. Do toho sílí vítr. Trasa je již totálně rozbahněná. Nesmyslné podmínky. Vybíhám do dalšího kola a už teď se těším na vrchol Ještědu. To stoupání je brutální. Hlavně teď ve tmě. Nikoho nepotkávám a většinu času běžím sám. Je to skoro až strašidelné. Jen bílá mlha ve svitu čelovky a všude okolo tma. Za Ještědkou je takové strašidelné trafo, které v noci hrozně hučí a já jsem vždycky rád, že se kolem něj mohu jen mihnout a co nejrychleji se vzdálit. Dole je zase taková opuštěná chajda, kde vždy v okně čekám nějakou ježibabu. V posledních nočních kolech se mi běžně stává, že posvítím čelovkou na obyčejný pařez a myslím si, že je to nějaký přikrčený fotograf, který mě zrovna fotí. Co na tom, že logicky by tady nikdo ve tři ráno jen tak neseděl a nefotil. Hlava občas nepřemýšlí úplně normálně, obzvlášť v takovém zápřahu. Do posledního nočního kola už se mi vůbec nechce a mám nějaké strachy ze tmy. Už se fakt nemůžu dočkat až bude zase ráno a světlo. Nakonec i to poslední temné kolo nějak překonám a teď už jen jedno kolo za světla. Jsem však už dost unavený. Dole v teple dostávám mikrospánky a posledního kola se začínám vyloženě bát. Vím však, že máme náskok a můžeme si dovolit jít ho v klidu. Navíc jsme v pořadí dost vepředu, což je super. Poslední kolo dám nakonec rychleji než to předposlední (asi to světlo no). Stejně tak se to povede i Grišovi a my tak končíme 4. v naší kategorii a celkově asi 22., což je z nějaký 170 startujících super výsledek.
24 hodinovka je parádní závod. Na Ještědu navíc skvěle zorganizovaný. Dost mě to pohltilo a přístup všech okolo byl naprosto skvělý. Musím říct, že organizace za mě možná nejlepší, co jsem v ČR zažil. Dělají to srdcaři, je to menší akce a vše je zvládnuté na jedničku. Je mi úplně jasné, že to nebyl poslední závod tohoto typu.
Zároveň můžu porovnávat. A i po dvou týdnech musím jednoznačně říct, že to byl nejtěžší závod v životě. B7 je těžká a náročná, ale tento závod v tomto tempu, které jsme šli, byl ještě na jiné úrovni. Do toho se přidalo nevlídné počasí a bylo vymalováno. Největší běžecká zkouška a my jsme ji takto parádně zvládli.
Těším se na další výzvy! A na další 24hodinovky.
